Malý princ si vás ochočí

"Ochočením se vystavuješ riziku, že budeš brečet..." a taky že budeš. Malý princ se ze své knižní předlohy krásně vyloupl do filmové podoby a to velmi citlivě a úspěšně. Vemte si s sebou kapesníky, protože po tom, co bude Princ chtít namalovat beránka a vy se necháte unést světem jeho a jeho malé kamarádky, budete bulet stejně jako já a většina lidí v sále.

Pasáže z knihy umě zpracované klasickou animací dávají i neznalým divákům najevo, kdy jde o příběh z pera Antoina de Saint-Exupéryho a kdy jde o domyšlenou pohádku o malé holčičce a jejím kamarádovi, starém pilotovi. Ta je totiž naopak vyprávěna moderní počítačovou animací. Citace tak nějak působí úderněji a buď je to mým současným rozpoložením, nebo jsem je v knize jen tolik nevnímala, ale prostě mi přijde, že zasazením do příběhu divákovi tak nějak více dochází, co tím chtěl básník říci. Skvělým příkladem je konverzace Prince s liškou: "Co je to ochočit?" "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mne taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou, podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zas pro tebe jedinou na světě..."

A pak to pokračuje dál: "Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval Malý princ radu lišky, aby si to zapamatoval. "A pro ten čas, který si své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá." "A pro ten čas, který jsem své růži věnoval..." řekl Malý princ, aby si to zapamatoval. "Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

Tak tam tak sedíte, bulíte, ale vlastně je vám hezky. V životě si ochočíte spoustu lidí a spousta lidí si ochočí vás. A vy tím riskujete, že až jednou budou muset z nějakého důvodu odejít, tak budete brečet. A tak brečíte...a víte, že vám bude zase hezky.

Můj krásný staronový život

Konečně! Už ani nevím, jak je tomu dlouho, co jsem se tu naposled objevila. Omlouvám se za to nejen vám, ale i sama sobě. Na nějakou dobu jsem ze svého života vyřadila aktivitu, která mě nesmírně baví. Ale bylo to třeba. Musela jsem se aklimatizovat, zažívat a prožívat svůj staronový pražský život. Život, který mi tak moc chyběl a který tak moc miluju. I přesto, že je jiný než před Anglií. Stejně jako já…

Zítra tomu budou čtyři týdny, co jsem nasedla do autobusu směrem Praha a nechala jsem za sebou svou britskou etapu života. 8 měsíců za kanálem, dvě práce, dva domovy, nespočet zážitků a zkušeností. Díky za to! I když můj skvělý kamarád po mém návratu konstatoval, že jsem furt stejná, já s ním tak úplně nesouhlasím. Vzhledově možná, ale osobností úplně ne. Sama na sobě pozoruju, že jsem zas o něco “dospělejší” a zodpovědnější. Fuj, tyhle slova znějí hrozně seriózně. Tak prostě řekněme, že jsem jen trochu jiná.

Letos na RfP jako slečna důležitá na autogramiádách.
Foto by www.klapper.cz

Po návratu do mé milované Prahy jsem skočila do tradičního kolotoče kafíček, “randíček” apod. Ale věděla jsem, že nemusím spěchat, že doma nějakou dobu budu a nic mi neuteče. I přesto jsou ty čtyři týdny intenzivní a plné zážitků. Začala jsem opět chodit do práce. Do té samé práce, kterou jsem měla, než jsem odjela na “zkušenou”. Taky jsem lehce přehodnotila práci u Emirates a prozatím jsem je uložila k ledu. Teď jsem ráda, že jsem doma a zatím se mi nikam do světa dlouhodobě nechce. Jedním z důvodů bude možná i to, že se mi do cesty připletl chlap. A i když nechci předbíhat a právě teď ťukám na všechno kolem sebe, tak je to dost možná někdo, na koho jsem čekala hodně dlouho. Kromě zmíněných zásadních věcí jsem ale stihla i spoustu skvělých akcí s těma nejlepšíma kamarádama pod sluncem (a že vás je). Nejčerstvější jsou asi zážitky z právě skončeného hradeckého Rock for People. Pracovní maraton jak se patří!

Hrozně tvrdě jsme makali. Aneb přece se z tý práce nepo...

Kromě toho, že se mě většina z vás při osobním setkání ptá na to, jak jsem se měla, jaké jsou mé další plány apod., tak se ptáte i na to, co můj brácha v Nepálu. A já vám za to zase moc děkuju. Ten zájem z vaší strany je skvělej. No, brácha a Nepál…to je na dlouho. Začněme ale příběhem, kdy se dost možná podruhé narodil a který spousta z vás zachytila na FB. Den potom, co brácha přiletěl do Nepálu a v den, kdy já jsem vyrážela z Anglie domů, udeřilo v Nepálu druhé silné zemětřesení. Jen trochu menší než to první. Jela jsem zrovna ve vlaku do Londýna, když mi to máma napsala. Ověřila jsem si informaci na netu a sesypala jsem se. Neměla jsem telefon ani na bráchu ani na jeho přítelkyni. Přes slzy jsem tedy oběma zkusila napsat na FB s vidinou toho, jak budu čerpat roamingová data, abych byla online celou cestu do Čech. Naštěstí to nebylo třeba a do hodiny se mi ozvala Lya, že jsou v pořádku. Rozbrečela jsem se znovu, tentokrát radostí. Byla to nejdelší hodina v mém životě.

Nemá cenu, abych vám tady líčila všechny příběhy, které brácha v Nepálu zažívá. Každopádně děkujeme každému, kdo po první zmínce o Nepálu přispěl. Kdo ne, ten má pořád možnost a my stále moc prosíme o pomoc. Každá koruna se hodí. Tady máte info, které mi předevčírem posílal brácha a prosí vás o podporu a pomoc. Rovnou překládám do našeho rodného jazyka, ať to máte snažší:

„Jsme skupina mladých lidí, kteří sdílí svojí vášeň pro cestování a touhu pomáhat lidem, kteří to potřebují. 

Někteří členové našeho týmu zažili zemětřesení v Nepálu, které za sebou zanechalo kolem 8000 mrtvých a postihlo přes 8 milionů lidí. Tihle „baťůžkáři“ se rozhodli zůstat a pomoct jako nezávislí dobrovolníci. 

Brácha s Lyou staví svůj první dům. Jen v
něm nebudou bydlet. Oba by se pro druhé
rozkrájeli.

A tak se více než 15 dobrovolníků z 9 různých zemí (Portugalsko, Španělsko, Mexiko, Brazílie, Francie, Nepal, Česká republika, USA, Malta) přidalo k misi. Každý z nás pochází z jiného sociálního zázemí i profesního odvětví. Také spolupracujeme s BPW Nepal (Business and Professional Women Nepal) a dalšími místními lidmi. Vybíráme peníze prostřednictvím sociálních sítí, abychom pomohli lidem, kteří nemají žádnou podporu od vlády či humanitárních organizací.  

Naše projekty:

1) Okamžitá pomoc  

Distribuce jídla, stanů, přikrývek, hygienických produktů a dalších věcí denní potřeby. Po 40 dnech od prvního zemětřesení tento projekt pomohl kolem 50 000 lidí. 

2) Kemp Hope (Naděje) 

Staré fotbalové hřiště se stalo útočištěm pro 326 lidí, kteří byli evakuováni z Himalájí do hlavního města Katmandu. Během zemětřesení a sesuvů půdy přišli o všechno. Osobní majetek, zásoby, přátelé i rodiny. V současné době je náš kemp jedním z nejlépe organizovaných v Katmandu. Už to není fotbalové hřiště, ale domov 326 lidí. Je zde elektřina, kuchyně, sprchy, toalety, lékařský stan, vzdělávací stany pro děti a workshopy. 

Vaše denní dávka emocí! Miluju ho a
nikdy jsem na nikoho nebyla tak moc
pyšná!

3) Obnova Nepálu 

V červnu jsme začali stavět dva domy vybudované z bambusu. Rádi bychom v tomto projektu pokračovali a postavili jich mnohem víc…s VAŠÍ pomocí. Tento projekt zahrnuje výstavbu domů pro komunitu žijící v Camp Hope. Cena domu pro 8 člennou rodinu se pohybuje kolem 500 USD. 

Naneštěstí pomalu začíná sezóna monzunů a je zde velké riziko dalších sesuvů půdy a zemětřesení. Každopádně jsme 100% odhodlaní s našimi projekty pokračovat, a proto v Nepálu zůstaneme minimálně ještě pár měsíců. Abychom toho všeho dosáhli, potřebujeme vaší pomoc a moc si jí vážíme!“

Svůj dar můžete poslat prostřednictvím PayPal účtu. Pokud byste rádi využili bankovní převod, dejte mi vědět a nějak to vymyslíme.

Díky všem za čtení, za pomoc lidem v Nepálu i za to, že jste  a děláte můj život krásným! Ke čtení jedna z mých oblíbených písniček, kterou jsem v sobotu měla tu čest vidět živě!

Kdo může, pomůže!

Tak jo, je načase použít můj mini blog také k dobré a prospěšné věci. Jak jsem se zmiňovala v minulém postu, můj milovaný brácha letí v pondělí do Nepálu pomáhat místním po zemětřesení, které tu udeřilo 25. dubna. Jestli si nějaká země takovouhle ránu nezaslouží, tak je to právě Nepál. A jestli si nějací lidé zaslouží pomoc, tak to jsou právě ti, kteří byli touhle nemilou ránou osudu zasaženi. Mám pro vás dobrou zprávu, nemusíte hned lítat do Katmandu, abyste mohli pomoct. Celé je to easy...

Dneska brácha napsal na FB tenhle text: 

Dear friends,
I've been in Southeast Asia for a few months now. From the moment I heard about the earthquake in Nepal, I wanted to find an organisation that I could volunteer with. Unfortunately, they are only receiving donations.
Instead of continue my trip in Thailand, me and my friend from Mexico, decided to join two friends from Portugal who were in Nepal when the earthquake hit. They could have chosen to leave Nepal but instead decided to stay and assist people who is not receiving help from NGOs.

Lya and me will arrive this monday 11th in Kathmandu and join the volunteer group.

With our previous experiences on the social work field, our objective is to provide help to people that were affected by this catastrophe.

We are collecting donations through social networks to buy food and essential goods that we will distribute ourselves in Nepal.
I ask you all to support this cause in order to provide as much help as possible.
I guarantee that the money collected will only be used to provide assistance for the affected people. We will be posting pictures of our activities and you can also follow the site of our friends: www.facebook.com/pages/Portugal-for-Nepal/362887307237863
To make the process easier for you, here's the paypal account that we are using:

https://www.paypal.com/cgi-bin/webscr?cmd=_donations&business=lyahrc%40hotmail%2ecom&lc=US&item_name=Lya%20Huerta%20Nepal&no_note=0&currency_code=USD&bn=PP%2dDonationsBF%3abtn_donateCC_LG%2egif%3aNonHostedGuest
All donations will be highly appreciated.

Thank you in advance for your solidarity.

Pro druhý by se rozdal a je na něj spoleh! Tady zrovna s dětma v Zambii.

Pro neagličtináře tu mám překlad (omluvte případné chybky, jde o pointu...):

Kamarádi,

už několik měsíců jsem v jihovýchodní Asii. Od té chvíle, co jsem se dozvěděl o zemětřesení v Nepálu jsem chtěl najít neziskovou organizaci, se kterou bych tam mohl jet jako dobrovolník. Bohužel přijímají jen dary.

Místo toho, abych pokračoval v cestování po Thajsku, rozhodl jsem se s kamarádkou z Mexika (ona to není úplně kamarádka - poznámka překladatele) připojit ke dvěma kamarádům z Portugalska, kteří byli v Nepálu v době, kdy zemětřesení udeřilo. Mohli z Nepálu odjet, ale místo toho se rozhodli zůstat a pomoct lidem, kterým se nedostává pomoci od neziskovek. 

Já a Lya přiletím do Katmandu tohle pondělí 11. května a připojíme se ke skupině dobrovolníků. S našimi předchozími dobrovolnickými zkušenostmi bychom rádi pomohli lidem, kteří byli touto katastrofou zasaženi. Vybíráme proto dary prostřednictvím sociální sítí, abychom mohli nakoupit jídlo a věci denní potřeby, které budeme v Nepálu osobně distribuovat. 

Všechny vás prosím o podporu, abychom mohli poskytnout tolik pomoci, kolik je třeba. (Prosím i já, nejen brácha - poznámka překladatele).

Garantuji vám, že vybrané prostředky budou použity výhradně na poskytnutí pomoci zasaženým lidem. Budeme postovat fotky mapující naší aktivitu a můžete sledovat i FB stránku našich kamarádů.

Abychom vám celý proces darování co nejvíce usnadnili, tady je Paypal účet, který používáme. 

Všech darů si velmi vážíme.

Díky moc za vaší podporu! 

Pokud se vám nechce hned přispět, zkuste chvíli sledovat tu FB page. Dost možná si to brzy rozmyslíte...

Tak a teď bych si dovolila pár slov sama za sebe. Kdo mýho bráchu zná, ví, že je jinej. Ale dobře jinej. Pro ostatní by se rozkrájel a nikdo není tak nesobeckej, jako tenhle člověk. Bohužel je můj bráška i trochu nepraktický a v běžném světě lehce nepoužitelný. Nikdy asi nezapadne do systému, ale to je hrozně moc dobře, takový lidi jsou totiž na světe potřeba. Díkybohu to vypadá, že Lya rozum má a dá na něj v Nepálu pozor. Ta FB page je fakt plná informací z místa dění. Pokud by vás zajímalo, jak celá tahle trochu punková akce probíhá, určitě jí sledujte. Ano, je to punk, ale to by to nebyl můj bratr, kdyby na to šel nějakou běžnou cestou.

Tenhle blog čte pár desítek lidí, není to moc, ale mě to dělá radost a vám snad taky. Pokud budete článek sdílet, dostane se tahle informace o možnosti pomoct k ještě více lidem. Stačí, když každej darujete pár kaček. Odpusťte si jedny cíga, pár pivek, kafe nebo jednu večeři v restauraci a udělejte dobrej skutek. Uvídíte, že vám to udělá dobře. Navíc budete moct sledovat, kam vaše pomoc směřuje. Nevim jak vy, ale já do toho jdu! A budu ráda, když budu vědět, že moji čtenáři jsou hodný a nesobecký lidi.

Tak jo, díky moc! Kdybyste měli jakejkoliv dotaz, tak se na mě obraťte, pokusím se odpovědět, i když informace mám od bráchy velmi kusé. Jo a ke čtení vám hraje bráchova oblíbená písnička. Angličtináři se zaměří na text, zbytek si jen užije hudbu. Mějte se a pomáhejte sobě i ostatním!

Změna plánu, jedu domů!

Možná už jste si všimli, že jsem mistr ve změnách svých plánů. A jednu takovou změnu jsem udělala v úterý. Po tom, co jsme se dozvěděli, že se můj drahý a obětavý bratr rozhodl jet zachraňovat svět do Himalájí, začala jsem zvažovat dřívější návrat domů. Zvažovala jsem a převalovala tuhle myšlenku pár hodiny a bylo jasno...jedu domů! Nemá cenu se tu dalších 14 dní trápit jen kvůli penězům, když už mě to tu nebaví a doma budu moct být aspoň psychickou oporou a informační spojkou mezi Himalájema a Prahou. Tak ahoj ve středu 13. v půl sedmý ráno...

Ale ještě než se vrátím domů, tak jsem stihla dva krásné výlety. Spolubydlící Barče přijeli rodiče a tak s nima ve žlutém Beatlovi brázdí náš kout Anglie křížem krážem. Byli tak hodní, že mě na dvě ze svých cest vzali s sebou a já jsem konečně po 8 měsících v Anglii zavítala na nádherné Seven Sisters, užila jsem si jízdu vznášedlem, zažila jsem vichr, který mě málem odnesl, viděla krásné Needles na Isle of Wight a prostě to bylo strašně prima. Původně jsem chtěla výletovat poslední týden před svým původním odjezdem, ale tahle varianta se zdá býti příjemnější.

Jednou mi svítí sluníčko do očí...

Teď mě ještě čekají čtyři dny v práci. Když jsem jim řekla o svém náhlém odjezdu, nebyli nadšení, ale co já s tím. Smlouvu tam nemám, tak nezmůžou nic. Dokonce si myslím, že někteří vybraní jedinci budou z mého odjezdu vyloženě nadšení. Krom práce mě ještě čekají nějaké drobné nákupy, balení, uklízení, třídění, vyhazování, darování apod. V pondělí pak odvezu jeden kufr do Londýna do úschovny, trochu si tam zaturistuju, doma dobalím druhý kufr a v úterý ráno hurá opět do Londýna a domů. Chápete to?! Domů? Po osmi měsících se vracim a minimálně pár měsíců v té své milované Praze pobudu.

Pak zas fouká děsnej vichr. Když už
selfie, tak né nudné...

Pokud jste zvědaví, jak to bude s Emirates, když se vracím před anglickým pohovorem, tak vysvětlení je velmi prosté. 1) jsem stále nedostala pozvánku (pořád mají čas) 2) když jí dostanu, tak můžu jít na pohovor kdekoliv po světě, tedy klidně i Čechách a nic se nestane. Ale nebudu vám nic nalhávat, momentálně jsou Emiráty tak na druhé až třetí koleji. Mnohem víc je teď moje hlava zaměstnaná plánováním léta v Čechách, festivalama, výletama apod.

S mým létem doma vlastně souvisí i otázka, kterou bych vám ráda položila: Co s blogem dál? Nechci ho úplně položit k ledu, než se zase (pokud vůbec) vydám do světa. Co byste si tu rádi přečetli? Příběhy z mého každodenního života v Praze i když možná občas budou i o vás? Pozvánky a reporty z akcí v Praze, na kterých se budu vyskytovat? Povídání o mých drobných výletech a cestách, které na léto plánuju? Dejte vědět, co vás zajímá, budu za váš názor moc ráda.

Ani už nevím, po jak dlouhatánské době
jsem byla u moře! Ta vůně, ten vzduch...

Možná ještě napíšu, než sednu do busu. Dole máte maličkou fotogalerii z výletů. Každopádně už teď se moc těším na viděnou doma, na Náplavce, na koncertech, na festivalech, na zmrzlině, na obědech, na večeřích a vůbec všude. Času teď máme až až! Ke čtení vám hraje jedna z mých nejoblíbenějších písniček. Vlastně ani nevím, jestli už tady někde není, ale to by případně nevadilo protože jí není nikdy dost!

Seven Sisters je rozhodně must see, pokud zavítáte do Anglie. Jen bych asi příště volila návštěvu ve všední den a ne během
Bank Holidays.

Je krásně, jasno. Najednou se od moře začne zvedat mlha a vy během pěti minut nevidíte nic. Ani ten krásnej klasickej maják. Tak snad příště, no...

V dáli Needles na Isle of Wight. Jen kdyby tolik nefoukalo a člověk měl energii a čas jít až na ten útes nad nimi. Mimochodem, na tomhle ostrově probíhá každý rok v červnu parádní hudební festival. Stojí za zvážení na příští rok, moji drazí music lovers.

Poprvé v životě jsem jela vznášedlem. Byl to zážitek. Jen jsem se málem pozvracela, jak to s námi na těch obřích vlnách házelo. Zpátky z ostrova už vznášedlo kvůli počasí nejezdilo a museli jsme na trajekt. Tam mi aspoň nebylo blbě...

Tak čau, já jedu! Domůůůůů!!! 

Už tam budem?

Je to těžší, než jsem čekala. Říkala jsem si, že se sem prostě na měsíc a kousek vrátím, něco si tu ještě odpracuju a zas pojedu domů Ale když se domů těšíte téměř nepřetržitě od doby, co jste vlezli do letadla, je jasné, že to bude těžký měsíc. Dlouhý měsíc. Každý den počítám, kolik dní mi do odjezdu ještě zbývá a kdy už tam konečně budu. 

Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale díkybohu za tu práci. Tam čas utíká nejlépe. A ono to vlastně celé docela utíká, jen bych asi neměla každý den počítat. Je to jako když koukáte na hodinky a ta zpropadená minutová ručička se vůbec nehýbe. Kolega měl tenhle týden 30. narozeniny spojené s dovolenou a tak jsem si po volném pondělku a úterku naložila pět dní v práci a z toho 4 dny 10-11h směny. No jak říkám, aspoň to utíká. To, že v neděli večer padnu na ústa a pondělí strávím celé v posteli, je věc druhá. Dnešek je tím jediným dnem, kdy pracuju až večer. Tak jsem si náležitě přispala a nějak asi nehodlám vyvíjet až do pěti hodin žádnou aktivitu.

U vody (náhražka za Náplavku). Za
mnou Alenka v Říši divů.

Po intenzivním vnitřním rozmýšlení jsem se nakonec rozhodla jet domů opět autobusem. Důvodů to má hned několik. 1) potřebuji přepravit nemalé množství svých věcí, které tady v Anglii mám. Musím to probrat a spousta z nich asi skončí v koši či v charity kontejnerech. 2) je to neskutečně levné. Jízdenka na bus i s extra zavazadlem mě stála méně než polovinu ceny letenky 3. rovina je trochu psychologická. Autobusem jsem sem přijela. Tenkrát jsem psala, že těch 15h cesty je prima na to, aby si člověk uvědomil, co se děje. Že jedna etapa končí a druhá začíná. To samé platí i pro návrat domů. I když se domů těším, tak jsem za kanálem strávila necelých devět měsíců, během kterých se toho nemálo přihodilo. Za 15h v autobuse to snad všechno zpracuju, vyspim se a budu doma. Slavobrány stavte v pondělí 25. května brzy ráno.

Snídaně venku! Nejlepší část dne.
Vždycky byla a vždycky bude!

Stále čekám na odpověď od Emirates. Třeba to nakonec dopadne tak, že na pohovor půjdu až v Praze. No uvidíme. Pokud by to klaplo tady v Londýně, tak mě pohovor čeká asi pět dní před mým odjezdem. Haha! Soustředit se na pohovor, když už budu jednou nohou doma. To bude taky vtipné.

V práci jsem jim stále jaksi neřekla, že končím. Chci to říct tomu normálnějšímu šéfovi a ten je teď na dovče v Portugalsku. Ale furt mám čas. A vlastně je mi to i trochu jedno, což je asi dobře. Smlouvu tam nemám a moje starost jejich nedostatek personálu fakt není. Nová holčina, kterou vzali už asi před měsícem, toho moc nenapracuje a prý mají někde na netu inzerát. No, asi se ještě nikdo neozval.

Skoro jako na Petříně. Je to krásný i
bez tý pusy.

Je dost možný, že dnešní post nemá moc šťávu (nepoznám to), ale zřejmě to bude tím, že jí teď nějak nemám ani já. Stane se. Každopádně si všichni užijte krásnej 1. Máj a třeba i Majáles. Mějte se rádi a líbejte se. Kdekoliv. Nejen pod kvetoucíma stromama. A když budete na tom Petřině, tak pozvěte svůj protějšek na zmrzku do Angelata. Dokonalé rande zaručeno. Ke čtení vám hraje krásně tématická One Day od mých milovaných Calm Season. Tam je těch polibků a lásky až až. Já jdu pro změnu zabíjet čas prací.

Tam a zase zpátky

Jsem zpět! Nejen na blogu (po více než měsíci), ale i v Anglii. Před týdnem ráno jsem po strastiplné cestě dorazila do svého UKtlochu. Omlouvám se tedy všem svým věrným (pěti) čtenářům za to, že chvilku neměli přístup k reality show "Mikejly život". Tak já vám zkusím co nejstručněji shrnout, jak jsem se měla doma na prázdninách a jaký byl návrat do britské reality.

Nemálo z vás bylo součástí mých "prázdnin doma" a já vám neskutečně děkuju za to, že byly, jaké byly. Nemůžu o mé druhé návštěvě v Čechách mluvit jako o dovolené, protože mi to přijde nepatřičně dospělé a seriózní. Já prostě jela na prázdniny. Ty byly plné alkoholu, jídla, ale hlavně přátel, rodiny, smíchu a pohody. Byly jiné, než ty první. Ani lepší, ani horší. Prostě jiné. A tak nějak asi fungovala i vidina toho, že se za kanál vracím jen na měsíc a kousek. "Za chvíli jsem zpět," opakovala jsem si pořád dokola.

Stylově a česky. Jedem na Velikonoce!
Dobře mi pak nebylo...

Než jsem letěla do Čech, tak jsem si přála, aby bylo krásně, aby byl rozkvetlý Petřín a aby všechno bylo tak nějak prima a poklidné. A bylo! Snad i víc než to. Sice jsem během těch pár dní zažila snad všechna čtyři roční období, ale sluníčka i kvetoucího Petřína jsem se nakonec dočkala. Viděla jsem se s celou rodinou, vyjma bratra, který si momentálně trajdá někde v Indonésii. Kamarádů jsem viděla nespočet. No fakt! Zpětně mi přijde až neskutečné, kolik mám kolem sebe kamarádů a přátel, kteří mě chtěli po těch třech měsících vidět. A to jsem dost možná ani nestihla všechny. Bylo to jedinečné, intenzivní, krásné a já na to budu myslet celý ten zbývající měsíc, než pojedu zpět domů. Tentokrát i s veškerým svým majetkem.

Abych ale nebyla moc sentimentální, tak vás pobavím svou hloupostí a bloňďatostí. Už jsem tu myslím psala o tom, že jsem si bez rozmyslu koupila letenky z nejvzdálenějšího letiště v okolí Londýna. Guildford se nachází nedaleko Heathrow a Gatwicku. Relativně snesitelný je i Luton nebo City. Já si ale vybrala Stansted, který leží na úplně druhé straně Londýna. Takže jsem cestou do Čech jela na letiště už před půlnocí, abych tu strávila pěkných 6h, než poletím necelé dvě hodiny domů. Každopádně jsem ještě stíhala večerní spoje a tak mi cesta na letiště trvala max. 3h. Zívačka. Cesta z Čech byla ale zajímavější. Přiletěla jsem po půlnoci a noční spoje už jsem nestíhala. Počkala jsem si tedy na letišti dvě a půl hoďky. Šlo o nejpříjemnější část celé té noční tour. Pak jsem jela dvě hodiny busem na

Když už máme dostat na prdel, tak ať u toho aspoň nějak
vypadáme. Aneb naše Velikonoce.

Victorii (centrum Londýna), abych tady stihla vlak, který mě měl dovézt na přestupní stanici. Stihla jsem dokonce ten dřívější, což ale znamenalo, že si na přestupní stanici počkám další hodinu a půl (zase jsem nepřemýšlela). Venku. No, ještě, že už není taková kosa. Koukala jsem na film, pozorovala myšku, co běhala u odpadkového koše a usmívala se na kolemjdoucí údržbáře. Nikdo jiný totiž v té době (asi pět ráno) na nádraží nebyl. Konečně přijel vlak do Guilfu a já jela další hoďku vlakem. Pak už jen půl hodiny čekání na bus do Belfields a 20 min. cesta přímo do postele. Dorazila jsem v sedm ráno. Takhle zdrchaná jsem fakt dlouho nebyla, ale zpětně se tomu fakt musím jen smát. Až na konci května poletím domů, tak prosím lépe a rozumněji. Tohle už bychom nechtěli.

Potřebuješ něco víc, než skvělý kamarády
a rodinu? Díky!!!

A jakže jsem se aklimatizovala? No, ve středu jsem půl dne prospala, poslala jsem žádost Emirátům a pak už mám zas totální blackout. Ve čtvrtek večer do práce a už to jelo. Víkend utekl jak lusknutím prstu. Klidnější pátek, vražedná crazy busy sobota, unavená neděle a konečně pondělí. Byla jsem ale po 4 dnech v práci tak utahaná, že jsem se na nic moc nezmohla. Jela jsem si do města nakoupit něco málo k jídlu a protože bylo krásně, tak jsem to s knížkou zakempila asi na tři hoďky u vody. Ach, krásnej relax. Uzavřela jsem sama se sebou dohodu, že si tady ten poslední měsíc udělám hezkej. Však víte, to já ráda. Počasí mi zatím hraje do karet a i ten prudící šéf je teď nějakej snesitelnější. Asi na něj leze jaro.

Příští týden tedy kupuju letenky, pomalu se začnu koukat po možnosti, jak přepravit domů tu hromadu krámů, co tu mám a asi už začnu mít cestovní horečku nebo co. Jo a ještě bych chtěla stihnout ten pohovor k Emirates, ale to už teď tak úplně nezáleží na mě.

Tak se mějte krásně, užívejte sluníčka i života. Ke čtení Sia a její Elastic Heart. Až dočtete, tak si to pusťte znovu a koukněte na ten klip. A zavřete tu pusu, nebo vám do ní vletí moucha!

Mít se na co těšit a myslet si svoje...

Moje lenost a (ne)spolehlivost techniky způsobily to, že jste o mě neslyšeli 11 dní. Za tu dobu jsem málem poslala do háje šéfa a dva kolegy v práci, uklidnila jsem se po zklamání se Zélandem, koupila si pár hadrů (náplast, holky chápou), kufr na cestu domů a začala dělat vše pro to, aby můj další plán dopadl s pozitivním výsledkem...

Nejprve tedy asi ta práce. Jsme takhle jeden čtvrtek večer měli v práci sakra lítačku. Vůbec nezastírám, že jsem byla pořád rozhozená ze Zélandu a lehce protivná (modří vědí, že to umím). Kuchyň nestíhala a já jsem na kuchaře štěkala jednu připomínku za druhou. Po směně za mnou přišel jeden z kuchařů s tím, že jsem na děvče velmi hlasitá a drzá. Nutno podotknout, že nikdo nekomunikuje se zákazníky hůř, než tenhle pán. Věčně se mračí a jeho kecy jsou buď "ostré" nebo sexistické. No dobrá. Pak si přihodil šéf s tím, že kuchař má pravdu a měla bych se uklidnit. Fajn kluci, vím to o sobě a zkusím na tom pracovat. Asi to chce víc meditace. Jen nám zkuste na tradičně busy čtvrtky přihodit ještě jednoho člověka na plac a všichni budou happy. Další dny jsem se tedy snažila být nejmilejší Mikejlka. Slušnost a vstřícnost sama. V sobotu jsem se velmi slušně zeptala onoho kuchaře, zda jsou na cestě i hranolky pro jeden stůl. Dočkala jsem se okřiknutí "Shut up! Shut up!" a velmi ošklivého pohledu. S konstatováním, ať se kuchař uklidní, jsem se sebou uzavřela dohodu, že se nebudu rozčilovat a s touhle osobou už nepromluvím, pokud to nebude nezbytně nutné. K mé velké radosti jede tenhle zločlověk na dva měsíce na dovolenou. Díky Vesmíre.

Kostely a katedrály mě asi nikdy nepřestanou fascinovat. Další
z krásných kousků v Guildfordu

Pamatujete si ještě na toho kuchaře, co mě opakovaně zval na večeři? Několikrát jsem ho odmítla a zasmáli jsme se tomu. Pak si to vzal osobně a chvíli jsme spolu nemluvili. Jednou jsme se pak pohádali v kuchyni kvůli objednávce, vzduch se pročistil a všechno bylo ok. Až do minulé soboty, kdy v kuchyni poslouchali nějaké děsivé turecké techno a já se začala smát. Znáte mě, to já tak občas dělám. Ráda. Na otázku, čemu se směju, jsem upřímně odpověděla, že mi ta hudba přijde směšná a nelíbí se mi. Což už jsem mimochodem předtím řekla několikrát a dočkala jsem se třeba i změny playlistu. Tentokrát jsem se ale dočkala seřvání na tři doby s tím, že nikoho nerespektuju, že si myslím, že jsem nejlepší na světě a ať si laskavě svůj názor nechám příště pro sebe. No, i muži mají své dny. Jen se už nějak nedivím tomu, co se ve světě děje, když někdo uráží náboženství těhle horkých hlav. Ono totiž stačí, když se vám nelíbí jejich hudba a už jste na black listu. Nevím, jakou roli v tom hraje uražená ješitnost tohohle člověka, každopádně už je to druhý kuchař, se kterým nemluvím. Zbytek je snad v pohodě. Ťuk, ťuk...

Abych uzavřela kapitolu práce: máme novou kolegyni. Náš multi-kulti kolektiv se rozrostl o slečnu z Rumunska. Takhle to tady funguje prý ale všude. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Španělsko. Slečna je milá, jen nikdy nedělala servírku a tak za náma občas vlaje jak hadr na tyči, když máme plno. No co, každej jsme někdy začínali. Jen já asi nemám dost trpělivosti na to, jí vodit za ručičku.

Malé radosti na cestě do práce. Když je krásně, je tu krásně.

Tak jedeme dál. Teda vlastně letíme. Letíme domů. Za neuvěřitelných 12 dní. Teda vlastně už jen za 11 dní budu touhle dobou sedět ve vlaku na letiště, kde mě bude čekat dobrodružná noc. Mikejla totiž zas jednou nemyslela a koupila si letenku na 6h ráno a ještě k tomu z nejvzdálenějšího letiště, které v Londýně je. No, tak si to holčičko vyžer. Každopádně už mi přišel příruční kufr a můžu klíďo začít balit. Ale co vlastně? Teoreticky bych si měla zabalit věci, která pak v Čechách už nechám, protože nemá moc cenu je vozit zpět na měsíc a půl. No, tak asi zimní oblečení si odvezu?! To zas bude balení na celý den. Asi si k tomu koupim nějakou flašku, ať to jde lépe. Ale noc na letišti i balení, mi za to "doma" rozhodně stojí. Těšim, těšim. Jo a zařiďte mi prosím někdo jaro a rozkvetlý Petřín. Díky!

Někdy je těžký najít ztracenej balanc. Ale když se to povede,
jde všechno zas líp.

No a teď k tomu poslednímu bodu. Tedy mému dalšímu směřování. Dlouho jsem zvažovala, jestli s tím ven takhle veřejně, ale protože už to spousta z vás ví, tak nemá cenu dělat caviky. Navíc bych se stejně někde prokecla...Chci zkusit pohovor na letušku k Fly Emirates. Tedy k jedné z nejúspěšnějších leteckých společností na světě. Dostat se k ním není vůbec snadné, protože celosvětová konkurence je obrovská. Proto piluju anglickou gramatiku (součástí pohovoru je test z angličtiny), snažím se dostat do co nejlepší formy (co si budem povídat, modelka nejsem) a zatím pouze teoreticky pracuji na svém CV (prokrastinace je mrcha). V Praze vyrobím fotky, pošlu CV a budu doufat, že si mě pozvou na pohovor v Londýně. Pak budu taky doufat v to, že prolezu všemi koly a že dostanu za 4 týdny telefonát z Dubaje. V tom případě by mě pak čekalo stěhování do Dubaje, 5 týdenní školení a vzhůru do oblak. Tahle část je ale tak teoretická a vzdálená, že na ní zatím moc nemyslím. Každopádně by touhle prací dostalo smysl jak moje vzdělání (hotelovka, na vysoké cestovní ruch), tak i práce v indické či turecké restauraci a multikulturním kolektivu. Tak uvidíme...

Tak mějte všichni prima večer, den a vlastně i život. Neseďte doma na zadku a zkuste bojovat o to, co vás baví a naplňuje. Ještě se párkrát ozvu, než pojedu domů (pokud technika bude fungovat, jak má). Pak už budem krafat u kafe. Ke čtení hraje Better Than That z nové desky Marina And The Diamonds. A i když je písnička o něčem úplně jiném, tak mi její název iniciuje to, že když vám v životě něco nevyjde, tak na vás možná čeká za dalším rohem něco ještě lepšího...doufám.

Život není fér a ty se z toho nesmíš po...

Život není fér a já s tím pořád ještě nějak neumím pracovat. Jak jsem člověk pozitivní, věčně snící a věřící v dobro, je pro mě pak těžké přijmout fakt, že některé věci neovlivním. Je jedno, jestli se na ně připravuju, jestli si zjistím všechny potřebné informace sama, prostě jestli udělám své maximum. Někdy to nestačí a nenaděláš nic. Řeč je tentokrát o žádosti o Working Holiday Visa na Nový Zéland.

Kdo mě zná, ví, že na Zéland už chci nějakej ten pátek. Poprvé jsem chtěla žádat o vízum minulý rok. Protože v roce 2013 trvalo několik dní, než se kvóta 1200 víz zaplnila, nijak jsem nespěchala a jela na hory do Rakouska s tím, že žádost vyplním tam. Jaké bylo moje překvapení, když ani ne po 24h byla všechna víza pryč a já se tedy nedostala ani k samotnému vyplňování žádosti. Později jsem se dočetla, že to trvalo cca 40 minut. Trochu jsem to obrečela a rozhodla jsem se, že pojedu do Anglie. Trochu se otrkat a vydělat nějaké prašule.

Na letošní otevření kvóty jsem se připravila nejlépe, jak jsem mohla. Několikrát jsem si vyzkoušela vyplnit žádost přes jinou zemi pod falešným účtem, aby mě nic nepřekvapilo. Včas jsem zjistila, že mi pas končí v roce 2017 a vypočítala si, jaké datum musím vyplnit, abych se vešla termínově i s návratem z NZ. Měla jsem dostatečný obnos peněz na kartě. No prostě nic mě nemělo překvapit. Na Facebooku jsem se přidala do skupiny, kde se nejen vyměňují zkušenosti přímo ze Zélandu, ale řeší se tam právě i žádosti o víza. Upřímně, vůbec jsem to neměla dělat. Hloupé dotazy lidí, kteří nebyli schopní si zjistit základní informace na internetu, mě vytáčely. To, že si musí otázky v žádosti překládat, snad ještě víc.

Už hodinu před otevřením kvóty jsem byla přihlášená, průběžně refreshovala, udělala jsem si večeři a čekala jsem, až přijde minuta M a vteřina V. Formulář se mi načetl poněkud pomaleji, než jsem byla zvyklá, ale načetl. V klidu jsem vyplnila první záložku, dala next a čekala jsem asi 8 minut. Načetla se další stránka. Za pár vteřin jsem jí vyplnila. No a pak už jsem pořád jen refreshovala a čekala, až se načte další stránka. Nenačetla. Teda vlastně jo, asi po hodině, kdy už byla víza pryč. Včera jsem se tomu zasmála. Dneska je mi z toho smutno a vlastně asi nevim, jestli jsem naštvaná, zklamaná nebo co vlastně. Jen vim, že jestli víza dostal někdo z těch ňoumů, co psali na FB ty stupidní dotazy, tak jim děsně přeju, aby se v tom pořádně na tom Zélandu vykoupali. Bohužel i tam se dá žít v České komunitě a ani anglicky vlastně moc umět neumíte. Jen pak nějak moc nevidím důvod, proč tam jezdit. To můžete zůstat sedět na zadku v Čechách a dá vám to asi stejně. Ba ne, nebudete moc frajeřit, že jste byli na druhém konci světa.

Tak já se zas uklidním. Jako náplast jsem si koupila lístek na Grape Festival a nějaké hadříky od Young Primitive. Venku svítí sluníčko, tak se projdu do práce pěšky. Pročistím si hlavu. Už teď přemýšlím nad nějakým dalším plánem, ale o tom zatím nechci mluvit. Opět totiž tak úplně nezáleží na mně, jestli to vyjde nebo ne. Každopádně se teď můžu těšit domů. Za 23 dní mě tam máte jako na koni. Nějaká párty? Nějaký koncerty? Nějaký kafe? Nemůžu se dočkat. Rodiny, kamarádů a mojí krásný Prahy.

Mějte se blaze a i když život není fér, zkuste si ho užívat, jak jen to jde. A když vám jednou něco nevyjde, tak se v tom klidně chvilku vymáchejte, abyste pak mohli jít dál. Ke čtení hraje legendární Feeling Good od Niny Simon.

Nemáš? Půjč si. A žij!

Nene, řeč není o penězích, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o lidech. Minule jsem si tu posteskla, že mi na narozeniny chyběli ti "moji lidé". No, tak jsem si v sobotu "půjčila" kamarády spolubydlících a zapila řádně to svoje čtvrtstoletí. Díky za to. Od návratu z Čech jsem takovou párty fakt potřebovala. To, že jsem pak musela protrpět den v práci už je věc jiná. Tak tedy "půjčení lidé", alkohol a dnešní den, kterej jsem si udělala hezkej. To já totiž ráda.

Pracovní pátek jsem tak nějak přežila v pohodě. Byli jsme s kolegou jen dva, ale nijak extra moc lidí jsme neměli, tak se to dalo. V sobotu se mi vrátila moje milá Weronica a lidi chodili průběžně pořád, takže to uteklo neskutečně rychle. Celej den jsem se modlila, aby nikdo nepřišel pět minut před zavíračkou. Měla pro mě totiž přijet spolubydlící Barča (odvoz za kebab, to je fér, ne?) Moje obavy se naštěstí nenaplnily a tak jsme pět minut po půl jedenáctý uháněly k domovu ve žlutym Broukovi. Hurá na párty. Zapíjela se malá Pepina, která si ještě hoví u Barči v břiše, Matějův svátek a jen tak mimochodem moje narozky. Prej už jsou doma všichni na šrot a Bára je nasraná, že nemůže pít. No, ne že by mi jí nebylo líto. Taky jsem se dozvěděla, že jí kdysi balil ten můj dementní šéf. Doufám, že si aspoň všimnul, že je těhule. Budu mu to ještě muset říct, abych ho naštvala. Ha ha. Jen si nějak neumim představit, jak tenhle divnočlověk někoho balí. Neee, nebudu zlá. I na něj určitě někde čeká ta pravá vyvolená. Díkybohu to není naše Barča.

Tak nám tu po párty zbyla trochu spoušť no. Útěk do práce měl
i své výhody.

Tak jsme přijely, kopla jsem do sebe jedno víno, druhý a možná i třetí a najednou víno nebylo. Tak jsem přešla na pivko. Povídali jsme si s těma super lidma, který tady ve většině případů žijí už pár let. Chvíli anglicky, chvíli česky a bylo to děsně prima. Najednou byla jedna, pak tři a najednou šest. Jedno pivko, druhý třetí. Jojo, byla jsem veselá. Ani jsem nezaregistrovala, že už většina lidí odešla na kutě. A moc nevím, jak jsem se do pelechu dostala já. Vím jen, že jsem se tak bála, že zaspím do práce, že jsem se vzbudila ještě před samotným budíkem. Spala jsem tři hodiny a když jsem dorazila do práce, byla jsem ještě v náladě.

Tak hurá na kopec!

Před prací jsem si ve městě ještě dala silný kafe a fresh. Nic nepomohlo. Naštěstí jsme neměli moc lidí a tak jsem mohla docela v klidu vystřízlivět do zákeřný kocoviny. "Těžká jsou rána opilcova," říkali vždycky naši. No jo no, nenaděláš nic. Odpoledne kocovinu přebila únava a já už jen hypnotizovala hodiny, aby bylo devět a mohla jsem jít domů. To, že nebyli lidi bylo sice prima, ale na druhou stranu se to děsně vleklo. Devět, padla, domů, do postele. Juch!

Není co dodat. Mám nové oblíbené
místo v Guilfu.

Dneska jsem se probudila do slunečného dne. To mi vždycky udělá radost. I když jsem v práci. Ale dneska volno a o to je to lepší. Měla jsem v plánu si zajet do města nakoupit a vyprat. Nakonec jsem se rozhodla, že vyrazím do města pěšky, když je tak pěkně. Fučel docela silnej vítr, ale to mi radost ze sluníčka nezkazilo. Ba naopak. Smála jsem se svým rozlýtaným vlasům. Lidi si museli myslet, že jsem blázen. Ve městě jsem si dala sushi a kafčo a říkala jsem si, co tak asi dál. Přece nepůjdu jen nakoupit jídlo a domů, když je tak pěkně. Tak jsem vlezla do pár obchodů a skončila jsem s letníma šatama (už jsem myšlenkama na RfP), šálo-svetrem (zimní výprodej) a šampónem z milovaného LUSHe. Povídání s prodavačkou o tetováních a jejich kosmetice mi vykouzlilo další úsměv na tváři.

Sluníčko svítí, ale bez kulicha to pořád
ještě úplně nejde. Happy happy me.

V dobré náladě jsem se rozhodla, že se půjdu podívat na Guildfordskou katedrálu, která je na úplně druhé straně města, než žiju. Příjemná procházka. Zastavila jsem pozdravit jednu z hvězd sobotního večera a pokračovala jsem dál. Katedrála stojí na kopci a je monumentální. Už když jsem stála před ní, tajil se mi dech. To ale nebylo nic oproti tomu, když jsem vlezla dovnitř. Atmosféru v kostelech mám celkově ráda. Tady to na mě dýchlo okamžitě. Majestátní vysoký strop, jedinečná akustika, žádné přehnané zdobení. Ba naopak, v kostele probíhala výstava moderního umění. Krásně to šlo k sobě. Prohodila jsem pár slov s místním farářem (asi, v těch církevních hodnostech se moc neorientuju), s jakousi paní, která v katedrále pracuje a vzala jsem si letáček v češtině. Každý moment, pohled i slovo mi dělaly neskutečnou radost. Katedrála má za sebou velmi zajímavý příběh, ale o tom třeba někdy jindy.

Tak ještě ten nutný nákup, po kterym jsem zjistila, že mi chybí 10 pencí na autobus. Kvůli 10 pencím jsem si vybrala 10 liber z bankomatu a hurá domů. Abych ten krásnej den završila, šla jsem si ještě zaběhat, uvařila parádní kari a teď už hurá na oskarového Birdmana. Hudbu snad netřeba představovat. U2 a jejich neskutečná Ordinary Love, která mě dneškem tak nějak provázela, Skvělý soundtrack k životu. Mějte se krásně a užívejte žití.

Čtvrtstoletí na horské dráze jménem život

Celej život je jako horská dráha. No ne? Nikdy nevíte, kdy s váma život zatočí, kdy se propadnete o několik metrů dolů nebo zase závratnou rychlostí vyletíte vzhůru. Já si tu jízdu užívám už 25 let a i když se snažím během všech těch zatáček, pádů i stoupání udržet v pohodě, ne vždy to jde. Na normální horské dráhy nechodím. Můj žaludek je nemá rád. Životní horskou dráhu naštěstí ve většině případů snáší dobře. Výjimku tvoří divoké večírky a koncerty, no však to všichni znáte. Co pro mě 25. narozeniny znamenaly před pár lety a co teď? A co nového v mém vesmíru? No jen pokračuj...

Tak tedy nejprve ten můj osobní vesmír. Po skvělé volné minulé středě přišel očekávaný záhul v podobě 4 denního masakru v práci. Čtvrteční start stál upřímně dost za prd. Asi nějaký erupce na Slunci nebo já nevím. Měli jsme narváno, ale všichni jsem dělali jednu botu za druhou. Pletli jsme objednávky jak my na place, tak kluci v kuchyni. Lidi nasraný a já to ke konci směny už nerozdejchala. Po tom, co mi jeden stůl vrátil podruhé jídlo, jsem se odešla složit do kuchyně a tam si lehce pobulela. Pak už bylo všechno v klidu a já se řídila radou svého bosse "Slow&steady." Tedy pomalu, ale jistě. Tohle jsem si opakovala pořád dokola i v průběhu pátku, soboty i neděle a světe div se, fungovalo to a víkend byl pryč jak lusknutím prstu. V neděli už jsem ale padala na tu svojí držtičku a moje nohy mě asi dost nenáviděly. Dnes se mi díkybohu vrací z dovolené kolegyně Weronica a já doufám, že se vše zas na chvíli vrátí do zajetých stabilních kolejí.

Není se tedy moc čemu divit, že jsem celé pondělí prolenošila. Neměla jsem náladu a energii vůbec na nic. V úterý zas další den v práci. Extrémně klidný, stejně jako středa večer. No a včera narozeninové volno. Upřímně, taky se mi nic nechtělo, ale nebylo to ani tak únavou, jako spíš lehkým smutkem z toho, že tu nemám "ty svoje lidi". Večer jsem byla na večeři s jedním Anglánem a byla jsem z toho dost otrávená. Ani ten burger od Jamieho mě nějak extra nenadchl. Asi prostě blbej den a blbá společnost, no. Každopádně jsem se opět utvrdila v tom, že ti naši čeští kluci jsou vlastně docela poklad. Tak si jich holky važte. A kluci, vy si věřte! Narozeninový den jsem tedy završila v posteli s filmem Whiplash a můžu říct snad jen: wau! Vřele doporučuju. U filmů se mi ve většině případů chce spát, tady to ale ani v nejmenším nehrozilo, prostě paráda! Asi nejlepší zážitek z celých narozenin. To je trochu smutné. Ehm, popojedem. Ne, vlastně ještě mi udělalo radost to, že spolubydlící budou mít holčičku a že miminko roste a je v pořádku!

Dneska jsem byla na vstupní prohlídce u doktora. Teda vlastně u jakési pomocné sestry, protože tady jdete k doktorovi asi až když umíráte, jinak vše řeší sestry. Jsem zdravá jak rybička. Velmi milou sestru zajímalo, jestli kouřím, piju, co a jak jím, jestli sportuju apod. Takže jsme si docela poklábosily o zdravém životním stylu a s příslibem toho, že už se pravděpodobně neuvidíme, jsme se rozloučily. Teď si zas sedím v té své kavárně, piju kafe a psychicky se připravuju do práce. Myšlenky mi ale pořád lítají domů...Nějak už se nemůžu dočkat. Tak tedy za 36 dní na viděnou!

A jakže je to s tím čtvrtstoletím? Možná ještě před pěti lety jsem žila v představě, že až mi bude 25, budu buď těhotná, nebo už budu dítě mít. Že budu vdaná, nebo aspoň zasnoubená a rozhodně budu bydlet se svým partnerem. Jak se ta 25 blížila, došlo mi, že je to jednak nereálné a že to vlastně ani takhle nalinkované nechci. Tak tu teď sedím v Anglii, svobodná, střádající plány na cestu na druhej konec světa a s myšlenkou na děti či manžela zastrčenou v nějakém malém schovaném šuplíčku v mojí hlavě. Tati promiň, ode mě se holt těch vnoučat ještě pár let nedočkáš, ale ty budeš fit děda i za 10 let, tak bych se toho nebála. 

Tak já si jdu nalepit úsměv a hurá do práce. Vydělávat na Zéland. Mějte se prima a užijte si víkend. Pochytila jsem, že se nám v Čechách začíná oteplovat. Tak vyražte zítra třeba na Náplavku na Farmářský trh. Na kafíčko a palačinku. Jej, na to se těším! Jo a ke čtení Imgine Dragons, kterým teď vyšla nová deska. Pro mě osobně velmi příjemné překvapení.

Jsem člověk užívací...

Nechápejte mě špatně. Za mých divokých pubertálních let slovíčko "užívat si" znamenalo něco jiného, než co pro mě znamená nyní. Mám na mysli, že jsem člověk užívací nebo-li ten, kdo si rád užívá života, má se rád a snaží se být za všech okolností spokojený s tím, jak ho život překvapuje a kam ho vede. Ráda se odměňuju, ráda se směju jen tak pro sebe a miluju maličkosti. To ale většina z vás vlastně ví. Pojďme se tedy podívat na to, co je nového.

Skončení s úklidem se ukázalo být jedním z nejlepších rozhodnutí, která jsem od začátku roku stihla udělat (moc zásadních jich zatím nebylo). Mám teď dva dny volna a dvě volná poledne v týdnu. Což znamená víc času na sebe, na jídlo (vaření zdravých jídel se stalo závislostí), na cvičení, na čtení i jen tak na lenošení a rozmazlování se. Z uhoněné, lehce vystresované a protivné holky se zase stala pohodová a usměvavá Mikejla. Jsem za to moc ráda, protože jsem zase našla sebe a svůj balanc. Víkendy jsou neskutečně náročné a tak úplně volné pondělí přijde vhod. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale pondělky můžou být i docela dost prima.

Prosciutto & melon

Protože jsem byla v práci v pátek večer, v sobotu do půl dvanácté v noci (šéf debil se vrátil a s ním i některá jeho sobecká rozhodnutí), v neděli jsem lítala jak hadr na tyči, tak jsem se rozhodla celé pondělí prostě jen prolenošit. Ano, zacvičila jsem si, ale to bylo asi tak všechno. Zbytek mého dne se odehrával v posteli. S knížkou. S filmem. S čajem... Včerejšek jsem opět strávila v práci a dnes volno před 4 denním pracovním masakrem. Zítra snad pohoda, ale pak to začíná. Pátek rezervace asi pro 20 lidí, v sobotu na Valentýna očekáváme hromadu "ťuťu ňuňu lovísků" a v neděli klasicky gipsy day. Proto jsem se dnes rozhodla, že si udělám ten volný den hezký. Že si ho užiju.

To spočívá v tom, že jsem si vyprala, vyluxovala barák, uklidila svůj kutlošek a pak jsem se vydala do města. Chtěla jsem si někam zajít na oběd. A protože jsem už dlouho chtěla jít k Jamiemu (asi jeden z prvních příspěvků, pamatujete?), tak proč ne zrovna dnes. Já vám ani nevím, jestli se tu mám nějak rozepisovat. Očekávání byla poměrně vysoká a byla do puntíku naplněna. Jamieho restaurace v Guildfordu není žádný luxusní podnik. Naopak, příjemná a útulná restaurace s milou a pozornou (nevtíravou obsluhou) a skvělým jídlem. Přesně to, co od Jamieho očekáváte. Prostě pohoda.

Squid & mussel spaghetti nero

Řekla jsem si, že když už, tak už. Dala jsem si tedy předkrm, hlavní jídlo i dezert. Meloun s pršutem a bůvolí mozzarellou následovaný černými špagetami s mušlemi a chobotnicí. No a jelikož jsem sladkomil, nemohla jsem si odepřít dezert v podobě vyhlášeného Epic Brownie. Je fakt, že po předkrmu a hlavním jídle jsem se cítila příjmě plná a dezert to celé trochu zazdil, ale když už jsem tu byla, tak prostě nešlo odolat. Strávila jsem u Jamieho asi dvě hodiny a neskutečně jsem si to užila. Pokud by přišly výčitky za utracené peníze, tak dejme tomu, že jsem si dala dárek k Valentýnu. Ale upřímně, asi nepřijdou. Jamie není předražený. Nebo alespoň ne na místní poměry. A já už si zvykla za dobré a kvalitní jídlo platit. Stojí to totiž většinou za to.

Epic brownie

Teď si vychutnávám čaj ve své oblíbené kavárně, zajdu si nakoupit, večer se proběhnout (ať nemám výčitky ohledně přibraných kil) a večer strávím ve společnosti seriálů nebo na Skypu.

Jinak všem pisatelům děkuji za zaslané pohledy. Jen prosím, zkuste psát čitelně a podepisovat se. Nejsem jasnovidec a ani grafolog. Adresu ráda poskytnu i nadále. Každopádně už se na vás těším osobně a ještě víc pak na léto strávené doma. Ke čtení hraje Katie Melua, která je pro mě tak nějak ztělesněním klidu a pohody. Jo a mějte se rádi. Teda jako sami sebe. Ale vlastně i navzájem.

Velké změny v malém vesmíru

Teda drazí čtenáři, poslední post má tak nízkou čtenost, že je mi to skoro až líto. Koukejte to napravit! (smajlík a tak vůbec, haha) Za poslední dva dny se v mém malém osobním vesmíru odehrály dvě zásadní změny, tedy alespoň pro mě. Navíc jsem si koupila letenky do Čech na Velikonoce (28. 3. - 14. 4.) a dva dílky skládanky s dalšími plány do sebe hezky zapadly. 

Tak tedy, první zásadní změna se odehrála včera, kdy mi došlo, že bych zase měla začít jíst maso. Vzhledem k tomu, že jsem poslední měsíc téměř čistý vegetarián (nestíhám si vařit a v Nuru ryby nemáme), chybí mi bílkoviny a proteiny. Neříkám, že budu jíst maso v takové míře, jako tomu bylo před "vege érou", ale čas od času si ho prostě bez výčitek dám. Začala jsem včera kuřecím. Zítra možná zkusím jehněčí a neskutečně se těším domů na tatarák a burger. Omlouvám se všem svým vegetariánským a veganským kamarádům, pokud jsem je zklamala, ale já to teď fakt nedávám. I když dlabu vitamíny, tak je zřejmé, že mému tělu některé látky chybí. Navíc jsem začala docela ujíždět na sladkym a přisuzuju to tomu, že mi prostě něco chybí. Takže se zkusím vrátit zpět k vyvážené stravě. Uvidíme, co to udělá.

Druhou změnou je, že jsem přestala uklízet. Víc k tomu psát nebudu z mnoha důvodů, ale jsem za to ráda. A rozhodně to byla zajímavá zkušenost.

Těším se tak, že už jsem RfP tričku
začala spát!

A jaképak dílky skládačky do sebe zapadly? No ty, které určují můj další směr od června alespoň na dva měsíce. Těhotná spolubydlící má termín v červnu. Někdy v té době bych se tedy měla odstěhovat. Nechci jim tady s děckem křenit a navíc asi nejsem na řvoucí mimčo úplně zvědavá. Na začátku června se taky koná Rock for People v Hradci, kam se (snad pracovně) opět podívám a neskutečně se těším. No a protože už se mi v Anglii stěhovat nechce a tak jako tak bych jela do Čech, tak jsem se rozhodla, že zůstanu na pár týdnů doma. Jedno RfP, druhé RfP, velká rodinná oslava narozenin a snad i spoustu dalších věcí, na které se můžu těšit. A dál? Kdo ví. Uvidíme, co ten Zéland a co dalšího mi cvrnkne do nosu.

Ke čtení hraje Kiesza, která má dneska v Praze koncert, tak snad to bude povedená show. Mějte se blaze. Dělejte to, co dělat chcete a co si myslíte, že je správné.

Keep calm and carry on

V sobotu ráno mě skolila rýmička. Už naštěstí ustupuje, ale já si těch pár dní pořád dokola opakovala jen: "Keep calm and carry on" (Zachovej klid a pokračuj). Pokračuj v práci a  hlavně přežij. Již několik let totiž trpím na  pánský virus rýmičky. Tedy na tu mrchu, ze které je vám (chlapům) na umření. Nechápu to, nerozumím tomu, ale naprosto soucítím se všemi pány, kteří berou rýmičku jako smrtelnou nemoc. Protože já jí tak v jejím nejsilnějším stádiu vnímám taky.

I s rýmičkou jsem přežila pracovní víkend s obrovskou koncentrací mých "oblíbených" gypsies. Největší labůžo byla neděle, kdy jsme jich měli v restauraci asi milion a já jsem zrovna byla docela ráda, že vůbec nějak funguju. Zas mi ale vůbec nevadilo, že jim prskám do pití apod. Okej, to je zlý a nedělá se to. Já to taky záměrně nedělala, ale občas to na mě přišlo a nestihla jsem vůbec zareagovat.

Tati neboj, jsem furt stejná

Každopádně jsem konečně pochopila, jaké to je, když je našim na umření a nemůžou se prostě jen tak trhnout z práce a vyležet to. Tu práci musí někdo udělat a ty peníze na hypotéku se samy nevydělaj. Krutá to realita dospělých. V bývalé práci jsem si mohla brát home office a mohla se v klidu vyležet a vypotit s čajem. Tady čaj leda tak za pochodu a vypotit se můžu při běhání na place. Nazdar. Při životě mě ale docela udržovala vidina peněz na cestování. Navíc si říkám, že když se mi povede vydělat potřebnou sumu do léta, tak bych jeho velkou část mohla strávit doma a to je obrovská motivace.

Jinak zítra snad budu bookovat letenky domů. Tak za dva měsíce mě tam máte. Je neskutečný, jak to letí. Už jsem tu zas 4 týdny. Začínám si zvykat na tenhle pracovní rytmus. Užívat si i volné půl dny či jen rána. Skoro už nejezdím na kole. Většinou busem a pak v noci pěšky. Nevěřili byste, kolik krásných, vtipných i smutných věcí můžete vidět, když chodíte pěšky a koukáte kolem sebe. Navíc můžete poslouchat spoustu audioknížek nebo objevovat novou hudbu, pač na to máte během té hodinové procházky čas.

V sharehousu už jsem zafixovaná jako
ta, co nejí maso, v kuchyni tráví spoustu
času a hraje si s jídlem

Při pondělní ranní procházce do práce jsem vnímala všechny krásný věci kolem sebe. Kytky, stromy, lidi běhající v parku, psy, děti. Hrozně mě to bavilo a znovu jsem si uvědomila, že nikdy nechci vyrůst. Nemyslím jako výškově, ale mentálně. Pořád bych si v sobě ráda uchovala to děcko, který je nadšený ze sluníčka, světýlek nebo krásný růžový kytky uprostřed ničeho. Chci mít pořád radost z drobných maličkostí a okamžiků, které dělají i zdánlivě nudný život věčně pracující holky zajímavý a v mém malém vesmíru pestrý. A kdybych o to někdy měla přijít, tak já nevim. Asi mě profackujte nebo mi dejte přečíst tenhle blog a já si třeba vzpomenu na to, jak mi to pondělní ráno bylo krásně. Já vím, že to zní hrozně klišovitě a filozoficky a sluníčkově, ale jako fakt. Je hrozně důležitý si to malý děcko ve svojí hlavě opečovávat.

No, tak to bychom měli. Postěžování si nad rýmičkou a filozofování o dětském já. Sakra, co já jsem to ještě chtěla. Ach jo, vždycky mě v průběhu týdne napadá spousta věcí, které sem chci napsat a když už se k tomu konečně dostanu, tak nějak nevím a nebo mi to nepřijde vhodné.

Moje milověci. Pomožte mi to udělat pestřejší a barevnější!
Těším se!

Každopádně se mějte krásně, koukejte se kolem sebe (i nahoru a dolů) a radujte se z maličkostí. Ke čtení můj momentální objev Rae Morris. Jo a ještě něco. Mám v pokoji takové místečko, kde mám artefakty z domova a tak. Ráda bych to doplnila nějakými pohlednicemi či dopisy od vás (vůbec nemusí být z dovolené). Pokud byste mi tedy chtěl někdo udělat neskutečnou radost, tak se ozvěte tady, na FB nebo kdekoliv jinde a já vám napíšu adresu a třeba i pošlu něco zpět.

Britské opičky aka gypsies

Jak jsem včera slíbila, tak činím. Ovšem v mé dnešní lenosti volného dne, mě to stálo mnoho úsilí a přemáhání k blogu zasednout. Byla jsem totiž děsně zaneprázdněná spaním, jedením a koukáním na filmy. Ale abyste si nemysleli, taky jsem vyluxovala barák a vyprala prádlo. Tak tedy, o čem, že to dnes bude? O části našich zákazníků v restauraci. O britských gypsies. Než se bude chtít nějaký sluníčkář rozčílit a nařknout mě z toho, že jsem rasistka, tak prrrr. Britští gypsies jsou stejné rasy jako my, tedy jsou bílí a s českými romy mají společný tak akorát život na sociálních dávkách a hromadu dětí. No možná toho bude víc, ale o to nejde.

Protože poměr cena/množství je v Nuru pro strávníky neskutečně výhodný, chodí k nám mimo kravaťáků a studentů také hromada již zmíněných "britských cikánů". Kromě nás se dle mého stravují výhradně jen ve fastfoodech a to zřejmě již od kolébky. Nebo alespoň tomu odpovídají jejich stravovací návyky a bordel, který po nich zůstává nejen na stole, ale i pod ním. Opice jedí lépe, jak jednou zahlásil kolega.

Ale pojďme se trochu podívat na to, o jaké lidi se jedná. Během prvních pár dní jsem k nim přistupovala jako k jakýmkoliv jiným zákazníkům. Pak mi ale došlo, že to je mrhání času a energie, které můžu věnovat spořádaným zákazníkům. Britští gypsies berou sociální dávky, které zde nejsou malé. Peněz tedy nemají úplně málo. Kupují si za ně šperky (zlato), třpytivé oblečení (a tepláky), dámy kosmetiku (většinou má jejich obličej oranžovou barvu a obočí mají nepřirozeně tmavé a obrovské) a pánové tuny gelu a vlasy (ulíznout a na pěšinku). No a podle toho poznáte tuhle sortu lidí. Navíc jsou hluční, drzí a nejraději byste jim vrazili facku.

Myslela jsem si, že se takhle chovají a oblékají jen mladí, ale kdeže. Včera k nám přišla rodina i s babičkou a ta se chovala úplně stejně nevychovaně. Když si objednávají, tak na vás pokřikují z druhého konce restaurace, všechno chtějí hned a nějak spešl. Třeba úplně bez zeleniny nebo burgr bez housky. A nedej bože, když to omylem přinesete v původní verzi. Vražedné pohledy a scény opět zvládají už od kolébky. Pak se zvednou od stolu, kde to vypadá jak po výbuchu atomovky, ani se nerozloučí a jdou platit k take away, aby náhodou nemuseli platit dýško. Úklid stolu a podlahy po náletu včerejší rodinky mi zabral 10 minut (normálně to trvá tak 1 minutu).

Stravovací návyky i nevychovanost jsem ochotná přehlížet. Co mi ovšem leží v žaludku, je jejich výchova (tedy spíš nevýchova dětí) a chování chlapů k jejich ženám. Každé správné děvče z téhle komunity se dle mého úsudku nechá nejpozději v 17 letech zbouchnout. Postupně pak žena porodí minimálně 3 děti. Protože přece čím víc dětí, tím víc peněz. Děti kolikrát ve 3 letech jen vydávají zvuky a skřeky, křičí a mlátí příbory o stůl. Hlavně, že jsou vyšňořené jak panenky. Mašle, perličkové šňůrky na dudlíky, šatičky apod. Matky je většinou u stolu totálně ignorují. A čím menší dítě, tím větší ignorace ze strany matky. Většinou všichni dospělí čumí celou dobu do telefonu a nezvednou hlavu ani když si objednávají jídlo. Děti mezitím vesele devastují vybavení restaurace či otravují ostatní hosty. Jindy nechá matka jen několikaměsíční dítě sama u stolu, houkne na nás, ať na něj kouknem a jde vedle do obchodu.

Pokud jde o chování mužů k ženám, tak je to takové to klasické: Ty se budeš starat o děti, vařit (ne, nevaří) a obšťastňovat mě, protože já jsem hrozně unavenej z toho válení se u televize. Když přijde pár na večeři, tak většinou jeden či oba opět koukají celou dobu do telefonu. V úterý jsem tam zrovna měla rodinku s jedním děckem. Otec celou dobu přilepenej k mobilu, jídlo za něj objednala žena. On pak jen zvedl hlavu a zeptal se jí, jestli objednala tohle tohle a ještě tohle. Ano, objednala. Najedli se (opět jako prasátka) a když došlo na placení (výjimečně u stolu), tak chlap na ženu hrubým tónem "Zaplať to, já nemám peníze." Lehce na něj vyvalila oči, ale poslušně zaplatila. Pak se 10 minut hádali na celou restauraci a já se bála, aby jí nedal facku. Děcko samozřejmě jen nechápavě koukalo.

Toliko tedy k britkým gypsies. Až vám bude v Čechách připadat, že tam máme nějak moc nepřizpůsobivých či přistěhovalců, zkuste vystrčit nos za hranice a zjistíte, že jinde jsou na tom stejně či hůř. Jen není přistěhovalec jako přistěhovalec a cikán jako cikán. K poslechu stylově Gipsy Kings.

Milý deníčku...

Předně se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala, ale co vám budu povídat. Dvě práce a jeden den volna, to není žádná prča. Když už jste konečně doma, nakoupíte si, vyperete a jste rádi, že jste rádi. Pustíte si seriál a do pěti minut spíte. Povím vám tedy dnes, co se událo za těch cca 10 dní, kdy jsem na blog neměla energii ani náladu (ano, i to se občas stává).

Minule jsem se tady rozčilovala nad blbcem z práce. Ten má teď tři týdny dovolenou a dle slov kolegy Ersuna tam nikdy nebyla větší pohoda a klid. Než ale odjel, stihl mi ještě říct, že v restauraci po směně samozřejmě jíst můžu. Že to mám na kole přece jen daleko. Promluvil mu do duše jeho otec (Old Boss) a bratr (Cool Boss). No a tak je pryč a my si vesele pracujeme bez zbytečných stresů a káravých pohledů za blbosti.

Pokud jde o Nuro, tak mě ta práce fakt baví. Denně tam vídám desítky lidí a příběhů, piluju angličtinu (polský a turecký přízvuk) a ještě za to dostávám peníze. Samostatnou kapitolou jsou naši kuchaři. Nejen, že se s nima člověk dost nasměje, ale navíc ještě několikrát denně slyší, jak mu to dnes sluší, jak milují váš úsměv a jak jste jim chyběla, když jste zrovna měla volno. U většiny z nich nevím, jak se jmenují, protože turecká jména se dost těžko pamatují, takže jim s kolegyní říkáme "Ten mladej hubenej", "Ten mladej tlustej", "Ten starej zamračenej" apod. "Ten starej zamračenej" mi jednou po směně řekl, že za mnou přijde v noci na návštěvu domů. "You single, me single. Why not?!" Tak jsem se mu lehce vysmála a jela domů. Další, říká si Denis, ale pochybuju, že se tak skutečně jmenuje, je asi 60 letý pán, se kterým jsme si od začátku padli do noty. Ráda si s ním povídám a je to pro mě takovej místní "taťka". Doufám, že on to bere stejně. Pak tam máme "Toho mladýho sympoše", kterej má skvělou angličtinu a dle mého mluví i docela obstojně španělsky. Už mě 3x zval na večeři, ale Turka prostě nechceš!

Vydyndala jsem si volno na čtvrtek, takže jsem minulý týden měla po deseti dnech první úplně volný den. Tak jsem vyprala, nakoupila, jedla a válela se v pelechu. A zítra hodlám dělat to samé. Až na nákup, ten už je vyřešený.

V pátek jsem po úklidu jela do Londýna za kámošem z Prahy. Měli jsme jít na koncert Kindness. Ten byl ale vyprodanej a tak jsme na netu sháněli lístky. Sehnali. Ondra je měl v den koncertu u slečny vyzvednout. Ta ale na poslední chvíli napsala, že lístky nakonec prodala někomu jinému. No, asi si někdo připlatil no. Dohodli jsme se ale, že zkusíme lístky sehnat přímo před klubem. A povedlo se. Díky za internety v mobilu. Jedna holčina dala na událost na FB, že je nemocná a nemůže jít. Tak jsem pro lístky v době, kdy už hrála předkapela, jela pět stanic metrem, koupila je za původní cenu a party mohla začít. Velká paráda. Neskutečná atmoséra. No prostě páteční večer jak se patří. A mě to hrozně připomnělo akce a koncerty v Praze a padlo na mě stejskání.

Tak jsem o víkendu pracovala oba dny 10h v restauraci a do toho jsem si stýskala a děsně se mi chtělo domů. V neděli se ovšem dostavilo obrovské rozptýlení. To když mi spolubydlící řekla, že čeká v červnu bejby. No, tak vymýšlím, co od června podniku. Tady už se mi nechce znovu stěhovat, tak zvažuju léto v Čechách a nebo nějakou práci u moře. Uvidíme no. Záleží na tom, jak půjde šetření a jak dopadnou víza na Zéland.

Jaro...no a pak začalo mrznout. 

Když jsme u té ciziny, zapomněla jsem na jednu "vtipnou historku". Na začátku minulého týdne mi napsal brácha, který teď cestuje po Asii, že mu ukradli peněženku a je tedy bez peněz a platební karty. Klikař jako vždycky no. Tak jsem strávila půl dne na telefonu, abych mu mohla přes Western Union poslat nějaké prachy a z Čech do Asie se mu bude posílat nová platební karta. Tak to jen tak lehce z jiného soudku. Kdo mého bratra zná, toho už to prostě nemůže překvapit.

Už mě přestalo bavit jezdit na kole, tak jsem pár dní jezdila do práce busem a z práce pěšky (cca hodina chůze). No a protože mám dneska double, tedy ráno jsem měla úklid a večer mám restauraci, tak jsem vytáhla kolo. A světe div se, docela mě to bavilo. Připomnělo mi to rozhovor s kamarádkou na Rock for People 2013, když se mě ptala, jak je možný, že nehraje Vypsaná Fixa. Tak jí povídám: "Víš, Martinko, to máš jako ve vztahu. Fixa a RfP se mají hrozně rádi, ale občas si od sebe musí na chvíli odpočinout, aby se na sebe zas mohli těšit." No a takhle jsem to já měla se svým kolem. A asi budu mít i dál. Až na to, že já svoje kolo nemám hrozně ráda, ale akceptuji ho jako nutné zlo.

Potkávám po cestě do práce spoustu zajímavých
a pěkných věcí. Stačí se koukat kolem sebe...

Pomalu už se mi začíná rýsovat termín výletu do Čech. Nejpravděpodobněji to bude v termínu od 28. 3. do 12. 4. (odjezd z ČR možná později). Takže pokud se chcete někdo potkat, pište si do diářů. Ale vim, je to ještě daleko. Jen s tím, jak ten čas letí, ani nemrknu a zas budu v Praze. No a po návratu zpět do UK už si asi nechám jen restauraci. Pač tyhle dvě práce jsou dohromady dlouhodobě neudržitelný.

Tak, to je asi vše, co mě tak napadá. Zítra mám další volný den. Pokud se k tomu dostanu (mezi odpočinkem a jídlem), tak vám napíšu něco o našich zákaznících v restauraci. Občas je tam totiž člověk svědkem vskutku zajímavých věcí.

Mějte se krásně, poslechněte si skvělé Kindness a zítra odpoledne se zkuste na blog podívat znovu. Třeba budu pilná...