Milujem se čím dál víc, že jo Londýne?!

Víte, jak je na začátku většiny vztahů všechno takový pěkný a vy nechcete bez toho druhého vůbec být a baví vás na něm úplně všechno? Tak něco takového já teď prožívám s Londýnem...pravda, je to trochu jednostranný vztah, ale je krásný a snad nám to dlouho vydrží...

Vím, občas to s tím zosobňováním asi přeháním, ale v tomhle případě to jinak nejde. Londýn mě neskutečně baví a dokud mě bavit bude, tak se mám každý týden na co těšit, což je důležitý (skoro stejně jako ten spánek).

Po proflákané sobotě jsem se v neděli do toho Londýna stejně musela vydat, rýmička nerýmička. Moc jsem se těšila, takže jsem to nechtěla zazdít. Měly jsme jít s holkama na nějaký Street Art Walk, ale ten se na poslední chvíli odvolal. Tak jsem si na Waterloo koupila pořádnou nálož sushi (trochu mi to ujelo) a vydala jsem se metrem do Green parku s tím, že si tady udělám obědový piknik. Už u nás ve Wokingu jsem si u arabů koupila asi nejsilnější cider, jaký se tu dá pořídit. Jmenuje "K" (čti Káčko). Opět mi neskutečně vyšlo počasí, svítilo sluníčko a ani nefoukal vítr jako minule. Tak jsem si kecla do trávy, pozorovala šrumec kolem, v uchu soundtrack ke svému životu a v ruce knihu. Dokonalost.

Ideální oběd...odcházela jsem připitá
a přejedená. Ale happy

Po hoďce a půl jsem se vydala metrem na Liverpool street na kafe s kámoškama místo toho walku. Zvládla jsem přestup v metru! Bez bloudění. Docela mě to metro začíná bavit. Daly jsme si kafe v Nude cafe (mají i vlastní pražírnu, vřele doporučuji). Pořád ještě nadláblá sushi jsem nemohla dostatečně ocenit nedaleký žrádelní trh, ale už vím, kde si pravděpodobně dám příště oběd. Říkala jsem si, proč jsou všechny obrubníky obsypané mladými lidmi, kteří baští z krabiček. Holky se rozhodly pro vyhlášenou pochoutku na Brick lane. Salt beef bagel. Přiznám se, ochutnala jsem ždibec masa, když o tom tak básnily. Chutná to jako uzený. No, ale stála se na to v obou obchodech fronta jak blázen.

Pak jsme se přesunuly (jela jsem poprvé v Londýně busem!) někam víc do centra na menší shopping v Primarku (koupila jsem si tu pěkné prši-pončo, co ho složíte do malé kapsičky a dvoje podkolenky), prostě podzim. No a pak už pěšky na Westminster a odtud metrem na Waterloo a dom. Vyřízená, ucaprtaná, ale zase nejvíc spokojená.

Takhle mi trávník v Green Park
vybarvil boty. Škoda, že se to
oprášilo.

Dneska bych snad jen vypíchla to, že jsem byla v té bance. Strávila jsme tam s Rhysem hodinu a půl, protože mi účet zřizovala nějaká slečna, co se teprve zaučovala. Teda vlastně dvě. A ani jedna pořádně nevěděla, co dělá. Ale společnými silami jsme to daly dohromady a když jsem odcházela, tak mě ta jedna místo podání ruky dokonce objala, že moc děkuje za trpělivost. No, já díky za účet. Rhys byl celou dobu boží. Dámy tam tak trochu balil, furt na ně házel takové ty stydlivé úsměvy, proutník jeden.

Steve zapomněl Dylana vyzvednout ze školy, takže náš spěch z banky domů byl trochu zbytečný. Přivezl ho místo 15:20 až ve čtyři. Hráli si a protože kňourali, že maj hlad, tak jsem jim udělala večeři. Ještě se ptám: "Dylane, chcete rybí prsty nebo kuřecí nugety?" "Rybí prsty!!!" Tak jsem jim udělala rybí prsty a k tomu bramborový vafle, z toho jsem jim na talíři vykouzlila domečky (to je baví) no a co myslíte?! Dylan to rozrýpal vidličkou a řekl, že to jíst nebude, že chce kuře. Tak jsem ho poslala do háje, že nic nedostane. Rhys to zblajzl jak malinu, pač neměl pořádnej oběd.

Tohle se nikdy neokouká, že ne?! <3

No nic, jdu asi umřít. Rýmička asi nebude nachlazení, ale alegrie vůbec nevím na co, pač mě pekelně pálí oči.

Ten skvělý hlas, který teď doufám slyšíte, patří zpěvačce kapely Luno Emě Brabcové. To video je z jejich akustického koncertu v Akropoli. Sestava na pódiu je naprosto jedinečná. Luno doprovází ještě Terezie Kovalová na chello, Frando Dudynka na klavír a Boris Carloff na teremin. Navíc se prohodil basák s kytaristou, no paráda prostě. Doporučuju vyrazit na Mezi Ploty v neděli 5. října od 12:15, protože to na delší dobu bude jejich poslední koncert. Z Emy totiž bude mamina.

Rýmička zabíjí...a je úplně jedno, kde zrovna žijete

Říkala jsem už v Čechách, že vždycky chytnu nějaký mužský virus rýmičky a je mi na umření. Je jedno, jestli je to v Praze nebo ve Wokingu, ta mrcha číhá všude...

Opět se některým z vás omlouvám za to, že to teď lehce flákám (zejména pak Vladěnce, čtenářce zapálené tak, jako by byla maminkou mojí a né mého kamaráda). Mám pocit, že vás musí nudit pořád dokola číst o tom, že kluci nechtějí jíst, že Rhys je brouček a Dylan zmeteček. No každopádně to dnes až tak moc nebude o nich, ale spíše o mé blbosti a o tom, že se každý den učím něco nového.

Ve čtvrtek jsem byla v bance. Chci si založit účet u britské banky, abych mohla dělat online nákupy. Třeba jízdenek, lístků na koncerty a tak vůbec. Běžné účty v bance tu jsou zdarma, což je skvělé. Ale jako aupair musíte projít takovým byrokratickým očistcem. Byla jsem tam už minulý týden a paní mi řekla, že potřebuju pas a dopis od rodiny, ve kterém potvrdí, že skutečně žiju u nich doma a že jsem jejich aupair. Dále pak poslední účet o zaplacení daní. Tak jsme to sepsali, ale ani jeden z rodičů nevěděl, kde ty účty mají. Tak mi Steph dala svůj řidičák s tím, že to je dostatečný důkaz toho, že na této adrese žije (a pak sedla do auta). No, není. Seděla jsem v bance půl hodiny, zatímco slečna datlovala do počítače údaje a to snad i včetně velikosti mé podprsenky. A to vše jen proto, aby mi mohla domluvit další schůzku. Takže tam jdeme v pondělí znovu s účtem a dopisem a pasem a Rhysem, který snad zas bude neskutečně hodný a bude cumlat jablko. Jak jsem tam tak seděla a ona mě vyslýchala, připadala jsem si jak pětiletá holčička u zápisu, která vůbec neví, proč se jí na to všechno ta usměvavá paní ptá. A trochu se bojím, že  v pondělí to bude ještě větší švanda, schůzka má trvat hodinu...

A to si takhle jednou jdete dát kafe a
hned je z vás úplně jiný člověk.
Welcome Mikila! (skoro to slečna trefila)

Tak to bychom měli banku. Když jedete do zahraničí na delší dobu, tak počítáte s tím, že si některé věci prostě na místě koupíte. Třeba různé ženské hygienické propriety. No a pak přijdou ty dny, kdy je potřebujete a vyplýtváte to, co jste si přivezli. Tak jsem vlezla do první drogérie a čapla dané propriety za 3,60. Fíha. No nic. Potřebuju je, nedá se nic dělat. Protože jsem si chtěla koupit i jiné věci, které už nebyly tak nezbytné, vlezla jsem pak ještě do dalších třech obchodů včetně supermarketu a všude byly dané propriety levnější. Někde dokonce víc než o libru. Prima, příště bych si nejspíš měla udělat lehký průzkum, než půjdu nakupovat. Ale tak už vím pro příště no. Holt se učím běžné věci každý den. Co kde kupovat, jak se rozhlížet na přechodu nebo třeba to, že když máte jednosměrný lístek na vlak, tak už vám ho turniket nevrátí, takž nemusíte jak blbec blokovat průchod. Jo a taky to, že po 18 dnech tady, ještě rozhodně nemáte vyhráno...

Miluju snídaně. Jen kvůli téhle jsme
nějak vůbec nestihli páteční Toddlers
Group. No nevadí...

Včera jsem se docela náhodou zúčastnila dostaveníčka Čechů a Slováků žijících v Surrey (pro neznalé, to je ta oblast, kde žiju a kdy žil i Harry Potter). Sociální sítě jsou tady mým velkým kamarádem. Na FB je několik skupin, kde se seznamují aupairs z Londýna a okolí, z Wokingu a nebo právě Češi a Slováci. S jednou slečnou aupairkou se domlouváme na vánoční výlet do města Bath (v okolí se točily i nějaké scény do Harryho Pottera) a ona se zmínila, že jde na nějakou takovouhle sešlost. No tak jsem se hned přidala. Je to vtipné. Sešlo se nás asi 15 a šli jsme do jedné italské restaurace v Guildfordu (vlakem za pět minu a jízdenka stojí stejně jako krabička tampónů). Spousta lidí už se vzájemně znalo, protože už se takhle schází víc než rok a většina z nich tu minimálně rok je. Celkově jsem pochopila, že jsem tu rozhodně nejkratší dobu a taky jsem asi byla jedna z nejmladších. Bylo mi řečeno, že to, že jsem u své rodiny 14 dní a oni jsou prima a hodní, ještě neznamená, že to tak bude pořád. No, asi měla slečna špatnou zkušenost, já se toho nebojím.

Za 2 libry jsem jí tam prostě nemohla
nechat...a ženy jistě pochopí...

Bylo to fajn, ale 14 jmen si prostě nezamapatujete. Navíc to tam hučelo jak ve včelím úlu a lidi pořád mluvily přes sebe. Bzzzzz. Ale poznala jsem nové lidi (některé přímo z Wokingu), což byl účel. Dobře jsem se najedla, napila a hurá domů. Část ještě pokračovala do klubu, ale já už bych nestihla vlak. Sice jsem měla možnost jet autem, ale měla jsem zpáteční jízdenku na vlak a navíc jsem se necítila úplně fit. #rýmička

Dneska jsem se probudila asi v půl 11, hlavu jak pátrací balón a nemohla jsem dýchat. Blah! Takže sobotní chill s čajíčkem, seriálama, filmama, anglickou gramatikou a hudbou. Abych zítra byla fit na výlet do Londýna. Chystáme se na nějaký streetart walk, to by mohlo být fajn a zas poznám nové lidi. Jo a jinak je nás teď v baráku místo pěti lidí osm, protože přijel nějaký Stevův kamarád se ženou a miminem a na víkend u nás bydlí. Takže je to tu teď trochu cvokárna. No nic. Špunty do uší fungují přes noc a hudba přes den. 

Ke čtení vám hrají moji milovaní Blood Red Shoes, kteří budou hrát i na Hallooweenském festivalu, na který si snad stihnu koupit lístek.

Jako doma...v dobrém i ve zlém

Když vstanu z postele levou nohou, mám den blbec. Když se vyspím dobře, všechno jde samo. Prostě jako doma!

Omlouvám se za zatím největší odmlku, ale v pondělí jsem byla děsně unavená a tak nějak otrávená a v úterý jsem měla prostě den blbec. Je úplně jedno, ve které zemi jste, když se vám nedaří nic, na co ten den sáhnete. Přišli jsme o půl hodiny později na včerejší herní skupinu, což vlastně nikomu moc nevadí, je to na vás, ale mě to zrovna docela naštvalo. Rhys chtěl už po 15 minutách pryč. Zabavila jsem ho a přemluvila abychom zůstali do konce. To se skoro povedlo. Po cestě domů se málem udusil nakrájeným jablkem. Třískala jsem do zad to zrudlý dítě tak dlouho, dokud tu slupku nevykašlal. Lidi chodící kolem, na mě koukali jak na magora. Tady se děti nemlátí a nevím, co dělají, když jejich drobečkovi zaskočí. Každopádně jsem si vzpomněla na kurz první pomoci u dětí, který jsem kdysi absolvovala. Říkali nám tam, že malým dětem by se nakrájené jablko se slupkou vůbec nemělo dávat. Právě kvůli tomuhle. Oh well! Dneska ho dostal oloupané a nechtěl ho...

Pořád nám tady každý den aspoň na
chvíli svítí sluníčko.

Takže po tom, co se mi dítě málem udusilo, jsme pokračovali dál k domovu. Najednou začal sám za jízdy vystupovat z kočárku. Tak koukám, co se jako děje. Měla jsem na vrchu golfáčů postavenou jeho lahev s vodou (takový ten dětský hrníček s víček a víčkem víčka) a ta neměla víčko (to víčko víčka) a celá vytekla Ryhsovi na záda...Tak jsem mu sundala promočený svetr a místo mokrého trička jsem ho chtěla navlíknout do své košile. Svlíkla jsem mu na ulici tričko a kolemjdoucí opět koukali jak puci. Prcek ale mojí košili nechtěl a tak jsem ho navlíkla zpět do mokrého studeného trička. Do kočárku jsem ho dát nemohla a když jde, tak je hrozně pomalý. Dlouho jsem to nevydržela a čapla jsem ho do náruče. Pro pobavení: Představte si mě, jak v jedný ruce držim dvouletý děcko (cca 10 kg) a druhou rukou tlačím a řídím kočárek, kterej zatáčí na všechny strany. No musel to být skvělý pohled. Doma pak nějaká hádka s Dylanem a vážně jsem byla ráda, když jsem večer mohla vypnout mozek u filmu.

Obrovskou výhodou je, že mě zatím nic nerozhodilo tolik, abych byla mimo i další den. Takže jsem dnes vstala s dobrou náladou protože: už je středa a do víkendu zbývají jen dva dny; večer mě čeká Skype s tou nejlepší bandou; skvěle jsem se vyspala. Rhys ráno vůbec nebrečel, na dnešní herní skupinu jsme dorazili dokonce o 45 min. později a mě to bylo úplně putna, protože bychom tam stejně ani jeden nevydrželi celou dobu. Po cestě domů se nám nic zlého nepřihodilo a ten malej klučina spal po obědě zase 3h. Kromě nočního spánku a snídaně je tohle moje nejoblíbenější část dne. Můžu spát, číst si, koukat na seriály, učit se anebo opravovat kámošky bakalářku.

Brad Pitt ve Friends! To už jsou jako ty Vánoce nebo co?! 

Po této skvělé části dne ovšem nastává ta nejméně oblíbená. Dylanův návrat ze školy. Dneska mě tak nasral (pardón, ale to jinak říct nejde), že jsem s ním po zbytek dne nemluvila. Hráli jsme si s Rhysem, zatímco Dylan si stavěl bunkr z polštářů. Řešila jsem zrovna s malým, že nám chybí nějaké dílky do takové skládačky, když Dylan vykoukl a začal na mě ječet, že to děláme špatně a že nám nic nechybí. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že chybí, ale to už rval Rhysovi skládačku z ruky a ten začal natahovat. "Neber mu to, hraje si s tím!" Tak na mě začal ječet, ať na něj nemluvím a že to děláme blbě. Už jsem se neudržela a zvýšeným hlasem mu povídám (normálně jsem ho dořvala), že nemůže někomu brát hračku, když si s ní hraje. Ten zmetek po mně hodil takový to stínítko na okno do auta. Co si vůbec myslí? Jasně, téměř jsem to necítila, ale házet věci po mně prostě nebude. To ať si po sobě hází se svou hysterickou přítelkyní, až mu bude 25, ale ne teď na mě! Tak...uf...hned je mi lépe.

Náš dům. Můj pokoje je na druhé straně směrem do zahrady.

Uvařila (čti hodila jsem do trouby) klukům večeři a potom, co si je přebral tatínek jsem uvařila véču i pro nás dospěláky. Thajské zelené kari. 1) neměla jsem otvírák na konzervy, tak jsem do kokosového mléka udělala dírky otvírákem na víno (vidíš tati, jsem chytré děvče, nepoužila jsem nůž, po kterém by mi mohla sklouznout ruka) 2) rýže se tady doma vaří asi takhle: vytáhneš z mrazáku dva sáčky už uvařený rejže a tu buď ohřeješ už v konkrétním jídle nebo na 3min. v mikrovlnce. Mazec!

Tak tohle kluci večeří víceméně každý
den. Plus kečup. Toto je před upečením.
Po vyjmutí z trouby to je o odstín tmavší.

Véča rodičům chutnala a dlouho jsme si povídali a řešili jsme kluky, založení bankovního účtu, můj odjezd na Vánoce, výlet do Edinburgu, víkendovou návštěvu a tak. Steph se se Stevem bude doma střídat od 19. prosince do 5. ledna, není to boží?! Hrozně se těším a chci vás všechny vidět. A ano, vím, že je to až za tři měsíce!

No, tak doufám, že jsem vás dnes detailním popisem dne moc neunudila a zítra zkusím vymyslet něco zábavnějšího. Ke čtení vám hrají Peter, Bjorn & John písničku Young Folks. Si s nima třeba zapískej.

Londýn okem Mikejly

Tak jsem teda tady, Londýne!

Zmíněné cupcakes. Vypadají krásně, chutnat by mohly mnohem lépe. Ale inspirace na příchutě je to dobrá.

Dokonalý oběd v trávě.

True, true!

Masivní Tate Modern...

a vedle něj se krčící Globe.

Protože miluju Harryho Pottera.

Když cestujete sami, můžete se vyfotit v odrazu, udělat si selfie nebo někoho požádat. Focení v kouli příliš nedoporučuji, je
to značně nelichotivé. Ale co, zas mám fotku s Paulem!

Monumentální St. Paul's Cathedral v celé své kráse.

Ben. Big Ben.

Nádherná budova v nádherném městě.

A ještě jeden Ben. Tentokrát s ruchem na ulici.

Kolo kolo mlýnský...

Červené autobusy nesmí chybět v albu žádného turisty. 

Dudáci na Trafalgar Square. Jen jsem se jich zapomněla zeptat, co mají pod těmi kilty. 

Unavená, ale neskutečně spokojená. Díky, Londýne!

Zažít Londýn jinak...sama!

Včera se zažívala jinak Praha, já dnes zažívala jinak Londýn. A bylo to...přesně takové, jaké jsem si to představovala.

O očekáváních už tady jednou řeč byla. Nemohla jsem se ubránit a od Londýna jsem měla velká očekávání. Abyste pochopili, byla jsem tu předtím jen jednou a to jen půl dne. Jistě tedy rozumíte tomu, že jsem se těšila jak malé děcko. Předem jsem si v mapě zakroužkovala místa, kam se chci podívat, zvážila rady a tipy zkušenějších a po snídani jsem vyrazila na vlak. 17,50 za Travel card, tedy zpáteční jízdenku na vlak + metro. Na to, že samotná zpáteční jízdenka stojí 13,50, to vůbec není špatné.

Ve vlaku chytnete free wifi a je tu čisto, teplo a pohoda. Na Waterloo jsem dorazila za půl hodiny. Nádhera. Ale ouha, ve vlaku mě začaly děsně pálit oči (čočkové problémy), takže moje první cesta vedla do lekárno-drogérie Boots. Stojím si tak u těch kapek a najedou slyším zpoza regálu češtinu! Tak jsem se sama pro sebe usmála a mířila jsem k pokladně. Ale čeština se blížila. Tak jsem se otočila a usmála se na cca 20 letou slečnu s maminkou. "Dobrý den!" povídám. No na obou stranách panovalo obrovské nadšení a já se s úplně cizími lidmi zakecala v uličce drogérie na půl hodiny. Se slečnou, která v Londýně studuje, jsme si vyměnily kontakt a já si šla svou cestou, zatímco děvčata se vydala uklízet pokoj na koleji.

Ve Wasabi sushi jsem si vybrala ty nejlepší a nejoblíbenější kousky s tím, že se někde venku v parku naobědvám. Při východu z nádraží jsem ještě potkala stánek s Cupcakes, tak jsem zamířila ještě tam a dva malé jsem si koupila, abych věděla, jak se to tady dělá. V Jubilee gardens pod "okem" jsem si sedla na trávu, poslouchala místní pouliční umělce, pozorovala cvrkot kolem a jedla skvělé sushi. Idylka jak blázen! Nutno podotknout, že počasí mi neskutečně přálo a skoro celý den svítilo slunko. Jako dezert jsem si dala mini cuppies. No, vypadaly pěkně, ale byly neskutečně přeslazené. Bojuji s tím i v receptech z britské cupcakové kuchařky. Vždycky dávám polovinu předepsané dávky cukru. Tady pravděpodobně dávají plnou palbu a ještě něco navíc. Proboha proč?!

Západ slunce v Londýně, prostě ach! Víc fotek najdete v dalším příspěvku. Už tak je to
nechutně dlouhý. Pardón!

Posilněna obědem jsem se vydala podél vody k Tate Modern a Globu. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a bylo mi krásně. Lidi si pravděpodobně museli myslet, že jsem blázen. Ano, jsem! Hodila jsem pár drobných starému černochovi, co hrál krásně na takový ten kovový buben (Steelpan) a pak mladému klukovi, co hrál na kytaru a zpíval (pro takové já mám slabost). Oba mi moc poděkovali, usmáli já se s ještě větším úsměvem vydala dál. Jedna z věcí, která mě na Londýnu fascinuje, jsou architektonické kontrasty. Vedle sebe tu stojí Tate modern, který vypadá jak obrovská pevnost a vedle něj se krčí stařičký Shakespeare's Globe. To je jen jeden příklad za všechny. Podobnou symbiózu starých a nových budov vidíte na každém rohu. A funguje to podle mě skvěle.

Protože jsem obrovskou fanynkou Harryho Pottera, vydala jsem se přes Temži po Millennium bridge. To je takový ten most, co se ve filmovém zpracování v 6. díle překroutí při útoku mozkomorů. Teď naštěstí mozkomorové neútočili. Tenhle mostek (on je totiž docela malý) vede přímo k St. Paul's Cathedral, což je nádherná monumentální stavba. Člověku se úplně tají dech, když stojí pod ním. Dostala jsem skvělý tip a ráda ho předám dál (snad můžu). Vedle Paula je obchodní centrum s přístupnou střechou. Když tam vyjedete, máte kopuli Paula jako na dlani a navíc vidíte velký kus Londýna. Další wau moment dnešního dne. Vřele doporučuji.

Když jsem přemýšlela kam dál, akorát se mi ozval bratranec, který v Londýně teď žije a pracuje, že se tedy můžeme sejít. Volba padla na Big Ben. Bylo jasné, že pojedu metrem, pěšky bych to nestihla. Poprvé londýnským metrem sama. Tak jo Mikejlo, dýchej zhluboka a soustřeď se. Mrkla jsem do mapy a ejhle. Byla jsem kousek od zastávky, která byla na stejné lince jako Westminster. Uf, nemusím přestupovat. Teď ale kam jít v tom samotném metru. Kdo to třeba neví, tak tady máte na spoustě zastávek mnohem víc možností, na kterou linku nastoupit. Zkrátím to. Zvládla jsem to na první pokus a jsem na sebe hrdá!

U Big Benu jsem si koupila coffee a ovoce na svačinu. Sraz byl v malém parčíku u Big Benu. Konala se tu zrovna nějaká demonstrace. Teda ono jich asi bylo víc. I posledně, co jsem tu byla, se na několika místech demonstrovalo. Oni to asi mají rádi, nebo co. V parčíku tedy posedávaly skupinky lidí s cedulemi, popíjeli a bylo jim fajn. A mě taky. Lukeš dorazil a vlastně ani nevím, jak dlouho jsme spolu byli a vyměňovali si dojmy z prvních dnů a v jeho případě týdnů v Anglii. Bylo prima vidět známou tvář a bavit se tak dlouho s někým česky. V půl šesté jsme se rozloučili a já měla v plánu jít na vlak od kterého jsme byli nedaleko. Ale pak mi došlo, že se mi ještě domů nechce.

Tak jsem se ještě prošla na Trafalgar Square, užila si západ slunce za parlament, koupila hromadu pohledů, poslechla si "skotské dudáky" a vyrazila jsem metrem na Waterloo. Zase jsem to trefila dobře. No a hurá vláčkem domů. Jsem ucaprtaná až hrůza, ale bylo to skvělé.

Dnes jsem všechno jen tak okukovala, ale příště už navštívím i nějakou galerii nebo muzeum. Spoustu jich je tu totiž zadarmo. Bála jsem se, jestli se nebudu sama nudit. Blbost! Lepší už to snad ani být nemohlo. Už teď se těším na další návštěvu. Je toho ještě tolik, co tam musím vidět!

Lenovo funguje aneb jak málo stačí Mikejle ke štěstí

Tak zatímco vy se vesele chystáte na párty, já jsem si teď prožila malé drama moderní doby...

Týden před odjezdem do UK jsem si koupila nový počítač. Tedy, ono je to něco mezi tabletem a netbookem. Když chceš, je to malý 10 noťásek. Pak jen vyndáš obrazovku a máš šikovný tablet do pelechu. Láska na první pohled, co vám budu povídat. Láska trvala ale relativně krátce (jak je u mě dobrým zvykem, ha ha).

Na začátku týdne se ten malej zmetek nechtěl probrat po nočním spánku. Lehce jsem propadla hysterii, mačkala vypínací tlačítko jak divá a furt nic. Googlila jsem jak o život. Nic...A pak najednou naskočil! Další den se sice nahodil, ale nefungoval klávesnicový dok, vypínací tlačítko nereagovalo a nešel zvuk. OMG, co budu dělat bez klávesnice a bez repráku! Dvě nejvíc zásadní věci. Konzultovala jsem s Googlem stejně jako s mým osobním ajťákem. Rada byla, abych ho dva dny neřešila, případně vyčkala, jestli se neposere ještě něco dalšího. To jako vážně?!

Trochu se divím, že ještě žiju. Pořád
nevím, na kterou stranu se mám rozhlížet.

Vydržela jsem to den. A protože je dneska pátek a už tak je na prd, že sedím na zadku doma, zatímco čtu na FB, co všechno skvělého se děje o víkendu v Praze, rozhodla jsem se pro razantní krok. I přesto, že vypínací tlačítko nefunguje, jsem stroj vypla. Pak jsem se zhluboka nadechla a podle rady na netu podržela vypínací tlačítko cca 20 vteřin. Nic. Tak jsem se ho dotkla ještě jednou. Naskočil! Hurá. Funguje klávesnice, zvuk i tlačítko! Tohle už mi nedělej ty malej stříbrnej zmetku!

Před tím, než jsem přistoupila k tomuto kroku, jsem byla trochu otrávená z toho, že je pátek večer a já nemám do čeho píchnout. Ale teď? Jsem nejvíc happy a všechny a všechno miluju! I tebe, tebe a tebe! Mimochodem, vážně by mě zajímalo, kolik vás je. Mohli byste dát lajk tomuhle postu na FB, po tom, co to přečtete? Abych měla přehled. Ale pokud se někdo stydí, tak samozřejmě nic lajkovat nemusí, já to pochopím. Je to přeci jen poměrně intimní záležitost.

Jako správná chůva vždy ladím se svým
svěřencem. Včera červená rtěnka k
červené mikině, dnes jsme na sobě oba měli
proužky.

Jinak Steph nám ve čtvrtek odjela do Německa, slavit kámošky narozeniny. Chuděra to obrečela, protože Dylan to ráno udělal scénu kvůli obědům ve škole. Celkově je tak nějak čím dál tím protivnější. Je toho na něj hodně no. Já už ho víceméně ignoruju. Ale Rhys je miláček. Zvykli jsme si na sebe a jsme kámoši. Dokonce jí i ovoce, co mu dávám. Dneska jsme byli na třetí herní skupině a bylo to prima. Asi zatím nejlepší. A byly tu i nejmladší chůvy, matky či co. Třeba si tu časem vyrobím kámošky. No tak takhle jde život u nás na vesnici. V neděli se chystám na solo výlet do Londýna a už se nemůžu dočkat!

Když neřve, tak je k sežrání!

Jinak nezapomeňte o víkendu vyrazit na vinobraní na Pražském hradě nebo na Kampě, jsou to moje srdeční záležitosti. Další super zážitek bude celý projekt Zažít město jinak, ale za mou maličkost doporučuji Újezd, kde večer hrají Calm Season!

Ke čtení vám zpívala Scarlett Johansson. Jsem jediná, kdo doteď nevěděl, že umí zpívat?!

Dnes jsme tu měli takové to typické britské počasí. Šedivá obloha, cosi padajícího z nebe. Ale bylo teplo. A večer dokonce vylezlo sluníčko, tak jsem chvilku relaxovala na zahradě.

Horská dráha...snad se mi z toho neudělá nevolno

Jeden den je všechno na houby, druhý den super. Včera down, dneska up. Je problém v dětech nebo ve mě?!

Včerejšek bych asi radši vůbec nerozebírala. Mám pocit, že byly nějaké erupce na slunci, protože jsem byla protivná já (sama sobě) a kluci byli jednoduše na facku. Dylan neposlouchal, dělal naschvály Rhysovi, který bulel a vztekal se. No prostě prima den. Navíc jsme byli v naší první herní skupině (toddler group), která ve srovnání s tou dnešní není nic moc.

Mapa pro Mikejlu

Zato dnešek byl prima. Asi jsem se dobře vyspala. A Rhys taky. O Dylanovi už raději nemluvit. Je drzej a neposlouchá, takže jsem vzdala veškeré své snahy. Díkybohu spolu ode dneška trávíme jen 2h denně. Každopádně prcek ráno natahoval, když odešla Steph, tak jsem mu řekla, že si půjdem hrát s dětma a užijeme si spoustu zábavy a okamžitě zmlkl. Yes! Takže snídaně, pohádka, obléct, šoupnout ho do milovaného kočárku a hurá do kostela. Našli jsme ho hravě. Jak ten včerejší, tak ten dnešní. Steph mi zakroužkovala v mapě co kde je. Světe div se, funguje to!

Jak vlastně funguje taková herní skupina pro batolata? Je to mazec! V kostele ji organizují dobrovolníci. Ve velké místnosti je spousta hraček, které kostel dostal a vy prostě přijdete v daný čas, zaplatíte 1-2 libry a vaše děcko si hraje s hračkami a ostatními dětmi. Těch je tu mezi 20-30, o něco méně je chův a matek různých národností (dnes se tam mluvilo cca 6 jazyky včetně angličtiny). Vy si dáte kafe nebo čaj, děcko džus či vodu a sůšu k tomu.

Kterak jsem relaxovala po včerejší
návštěvě kostela.

Abyste tomu rozuměli, kostely mají i různé volnočasové místnosti a aktivity pro seniory, děti nebo prostě všechny. A i když se jedná o katolický kostel, tak je vítán kdokoliv včetně zahalených muslimek. Včerejší kostel páchl kadidlem a místnost, ve které jsme byli, mi připadala špinavá. Včetně hraček. Měli tady kuchyňku a v ní mimo jiné plastový toast. Viděla jsem minimálně 10 dětí, které ho měly v puse! Fuj! Dnešní byla lepší, ale stejně je to mazec. Děti třískají do věcí, perou se o hračky, řvou, matky krafou. Nejradši bych si s sebou příště vzala sluchátka nebo špunty. To se ale nehodí, protože se od vás očekává, že se budete taky socializovat. Ale já se nechci bavit s indickýma maminama nebo chůvou, které je 40 a vypadá jak kojná. Existuje to ještě? Jestli jo, tak ona je přesně ten, kdo to praktikuje. Ale nechci být zlá. Jsem ráda, že
máme s Rhysem co dělat a jemu se to líbí.

Boží park nedaleko dnešního kostela. Musim trénovat běhání,
abych bez problémů doběhla sem, tady si udělala kolečko a
ještě jsem měla energii na cestu domů.

Je důležitý se nestresovat. A když
už na to přijde, tak to umět vypnout.

Po kostele jsme šli do krásného parku, který je nedaleko. Je tu taky bazén, kam bych ráda začala chodit a vůbec to není drahé. Jen člověk musí vychytat čas, kdy tu nejsou nějaké lekce plavání či aqua aerobiku pro seniory. Pak jsme ještě skočili do města - potřebovala jsem zjistit, jak je to s bankovním účtem pro au-pair. No a rychle domů. Rhys do postele a já čučela na seriály a Skypovala s PKáčkem. Spal dvě hodiny (tedy Rhys, ne PK). Oh yeah! Pak si dali s Dylanem pozdní obědosvačinu a hráli si na zahradě. Za dvě hoďky byla doma Steph a všichni žili šťastně až do smrti!

Zítra ráno letí Steph do Něměcka, slavit kamarádky narozeniny. Jsem zvědavá, jak to chlapci vezmou. O víkendu s nima bude Steve sám. Po mně nikdo pomoc nežádal, tak pojedu asi na výlet do Londýna. Nechcete se někdo přidat? Co? Víkend v Londýně? No tááák!

P. S. Jsem tu už týden! Ale mám pocit, že je to mnohem dýl. Taky to znamená, že už týden jsem neměla maso (opět jsem pokrytec a ryby se nepočítaj!)

P. P. S. Terka státnice udělala, takže je z ní paní bakalářka a odvážně pokračuje na magistra. Gratulace! Je to krásná a chytrá potvůrka!

Happy? Skoro...

Taaak a je to tady! Včera v noci mě chytla první stýskací vlna, opustila mě, když jsem usla a teď se vrátila znova. A je mnohem silnější, mrcha!

Ani nemůžu říct co, nebo kdo konkrétní mi chybí. Spíš bych prostě řekla, že mi chybí kontakt s někým jiným, než je moje rodina. Je to trochu rouhání, protože oni jsou skvělí a jsem čím dál tím víc přesvědčená o tom, že jsem si nemohla vybrat líp, ale já jsem přece tvor sociální!

Pravdou je, že mám asi ohromný štěstí a banda kamarádů, kterou mám v Čechách, mě zřejmě dost rozmazlila. Vybrala jsem si sama, že na nějakou dobu opustím všechno, co tam mám. A že ty lidi, včetně rodiny, jsou to nejvíc, co mám! No, takže doufám, že tohle je jen nějaké přechodné období, než se seznámím s nějakejma jinejma hlídacíma holkama nebo Stevovejma kolegama (a kolegyněma). Snad to nebude dlouho trvat, jinak mi za chvíli začne hrabat.

Možná je to množstvím volného času, možná změnou prostředí, ale dnes jsem si chtěla ve městě koupit učebnici anglické gramatiky. Trochu pokulhávám a unavuje mě, že pořád přemýšlím nad tím, jestli to či ono říkám správně. Každopádně ta učebnice stojí 24 liber?!? WTF? Člověk se chce vzdělávat a stojí to takový prachy? Díky bohu za internet a Amazon, ta samá učebnice za polovinu. Juch! Jen si musím počkat no...Tak budu chytrá až za chvíli.

Koho by skutečně zajímalo, jak dopadl dnešní zápas Mikejla vs. Dylan/Rhys, řekla bych, že to bylo win:win. Dylan měl školu od rána asi do jedné. Steph ho tam vezla a Rhys to nesl tragicky. Půlhodinový srdcervoucí pláč u hlavních dveří. Měl o ně opřenou hlavu, brečel a křičel, že chce mámu. Co jsem dělala já? Inu, řekla jsem mu, že to bude dobrý, pohladila jsem ho po hlavě a šla jsem si dojíst snídani. Každý si holt své trápení musí prožít chvilku sám, všichni to známe. Po snídani jsem za ním šla, i přes jeho protesty jsem ho vzala do náruče a sedla si s ním na gauč k pohádce. Další půl hodinu na mě bez hnutí ležel a já nevěděla, jestli spí nebo bdí. Každopádně byl v klidu a to bylo důležitý.

Pak jsme vyrazili na malou procházku do města. Rhys má rád procházky (čti vození se v kočárku), já taky. To by mohlo fungovat. Byl boží a víte co? Snědl celé jablko. Hurá! Měla jsem z toho takovou radost, že jsem to hned psala Steph. Doma jsme si dali oběd a šel bez protestů chrupkat. Já ne. Spát v noci 8-9 je docela prima. Mezitím přišel Dylan a po chvilce šel Rhyse vzbudit. Dovolila jsem mu to, pač ten prďola už zas chrupal hodinu a půl. A v noci nespí. No a pak si kluci skvěle hráli až do večera a Rhys snědl další jabko. Jestli to takhle easy bude každý den, tak jsem nejvíc happy.

Zítra jdu s Rhysem na nějaký herní kroužek, tak třeba se aspoň částečně uspokojí moje vzrůstající potřeba socializace. I když jak napsala moje milovaná kamarádka: "No nevim, jestli je to ten kontakt co hledáš, aby tam nebyly praštěný, šišlající matky." Mimochodem, tohle děvče (čti Terezka), dělá ve středu státnice, tak jí všichni koukejte držet palce!

Protože dnes nemám žádné svoje fotky (omlouvám se) a mám sentimentální chvilku, tak přidávám další várku fotek z Berlína, tentokrát od Barborky. A ke čtení vám hraje mladá a talentovaná Chlöe Howl na jejíž koncert pravděpodobně vyrazím 25. září do Londýna.

"Jo, takže tady bude asi sever." Já a mapy, věčný boj!

S Barunkou...občas se prostě tak
přihodí, že se zamiluješ na první pohled!

Berlín žije!

A zároveň umí být děsně romantickej...

Toto nejsou utečenci z ústavu, to je jen poslední den našeho výletu...

Prostě náš oblíbený power hug na Berlínské zdi!

Aspoň na chvíli...❤

Kterak jsem se zamilovala do sousedního města Guiltford

Jsem po dnešním běhání a chození po městě nějak utahaná a těším se do pelechu, tak to vezmeme stručně a hlavně obrazově. Stejně není moc co psát, prostě je to tam krásný a vlakem to tam trvá jen 10 minut! A Rhys cestuje zadarmo. Takže se tam brzy vrátím...

Stevova záda jakýsi místní kostel. Jeden z mnoha.

Nemocnice. Normálka, ne? Skoro jako Motol...

Jakýsi pěkný barák v Guiltfordu. Těch lidí jsem si vůbec nevšimla, fotila jsem rychle, aby na mě nemuseli čekat.

Tak tohle nesmí chybět, že jo! To abyste mi věřili, že jsem v UK...

Zřícenina věže Guiltfordského hradu. Hrad pochází z 12. stol. Píšou to v mapě...asi je začnu sbírat.

Všechno tam bylo krásně udržované. Takové péče se žádná zřícenina v Čechách asi nikdy nedožije.

Všude květinové záhony. Proto se na trávu nesmělo vstupovat.

A proto se na trávě o kus dál vesele piknikovalo...

Jiný kus zříceniny...

Pohádka...

Další pěkný baráček na hlavní třídě.

Opět foceno v kvapu, děti měly hlad. Jamie's Italian. Pro méně znalé - restaurace Jamieho Olivera. Plánuju si sem udělat gastrovýlet. Chce se někdo přidat?

Při běhání jsem dnes potkala nejen kámošky kachny, ale i labuť. Jen by mě zajímalo, kde má partnera...osamocená labuť je smutná labuť...

Abych vás neošidila o pravidelnou dávku hudby, pustíme si dnes něco dobrého... Alt-J, Something Good. Škoda, že je celá jejich britská šňůra vyprodaná. Tak snad jindy.