Tlachání jedné holky, kterou baví psaní. O tom jaké to je žít na pár měsíců v cizí rodině a v cizí zemi. A pak možná i o něčem jiném, protože jeden nikdy neví!
Halloween klepe na dveře, podzimní prázdniny jsou v plném proudu stejně jako vybírání našeho nového bytu. Většina plánovaných výletů a cesta domů jsou zařízeny a plánování mého dalšího života "po aupair" je skvělá zábava...
Chápu, že většinu z vás teď nejvíce zajímá, jaká je situace doma, v rodině, s rozchodem. Tak tím tedy začneme. Všechno je naprosto v pohodě. Nezasvěcený pozorovatel by asi těžko věřil tomu, že v téhle veselé rodince něco nefunguje či neklape. Možná kvůli dětem, možná proto, že se mají pořád hodně rádi, možná proto, že chtějí zůstat přáteli. Každopádně spolu Steph a Steve vycházejí perfektně. Žádné hádky, jen Steve si do hostovského pokoje nastěhoval nějaký další nábytek. Steph, Steve a někdy i oba dohromady koukají po novém bytě. Stěhovat se ale pravděpodobně budeme až někdy těsně před mým odjezdem do Čech. Bude veselo. Nijak se nestresuju. Nemá cenu se znepokojovat do té doby, dokud se nepřestěhujeme. Dylanovi přijde zatím cool, že bude mít dva pokojíčky a tak. No chlapče, ono to tak moc cool nebude, ale neboj, zvládneme to.
Tak asi takhle nějak. Bububu
Halloween je za dveřmi, doslova. Obchody nabízí všelijaké dobrůtky a masky už několik týdnů, ale až teď v týdnu je možné vidět v kavárnách obsluhu v kouzelnických kloboucích, s maskami na obličeji a podobně. Ani my přípravu nepodceňujeme, protože se v sobotu chystáme do Camdenu na Nightmare Festival. Vtipné je, že začíná v poledne a končí o půlnoci. Alespoň stihneme vlak domů. V týdnu jsme si zkoušely naše masky. Byla to makačka. Hlavně nalepovací řasy. Zítra tady bude
kámoška Terka spát, tak to ještě doladíme, nalakujem nehty a tak (čti Holčičí večer). No a v sobotu pak miláčci Blood Red Shoes, I Am Giant, King Charles a hromada dalších. Juch, těším se moooc!
Když je venku hnusně (čti britsky), tak
prostě jen čučíme na pohádky. Já, malý
opičák Rhys a jeho oblíbená plyšová
opička.
Dylan je tenhle týden po babičkách, takže si jedem s Rhysem to svoje. Včera dopo byl ale doma, šel s námi na Toddler Group a byl úplně skvělý, vzorný, nejhodnější kluk pod sluncem. Vážně jsem to napsala?! Takže spolu už asi jakože fakt vycházíme. Mají tenhle týden něco jako podzimní/čtvrtletní prázdniny. No nestěžuju si. I když jsme zadobře, tak je tady o poznání větší klid.
Příští víkend nás čeká Edinburgh (a přijede Klappa!!!), pak Brighton, pak Londýn, pak vánoční trhy v Bath, pak ještě nějakej Londýn a 18. Praha! Ani nejde popsat, jak moc se těším. Vůbec to není o tom, že by se mi tu nelíbilo nebo bych byla nešťastná, ale doma je prostě doma. 24. listopadu otevírám první okýnko v Marvelovskym adventním kalendáři a vystačí mi to akorát do 18., kdy pro mě začnou Vánoce. Odjíždět z Anglie budem asi ve tři ráno, to bude ještě legrace. No a zpět busem se Student Agency. Všechno už je koupené a zařízené, tak snad se nic nepo...
Tak takhle to po měsíci vypadá. Z
prvního obrázku je mi teď docela
nevolno. Nejvyšší čas začít něco dělat.
A bude líp! Těším se, baví mě to!
Jinak si pořád pohrávám s různými plány po březnu, tedy potom, co skončím jako aupair. Lepší volnočasová aktivita snad ani neexistuje. Tedy kromě cvičení a jídla. A seriálů. Když jsme u toho cvičení: V úterý jsem měla skončit 30 Day shred s Jillian Michaels, ale protože jsem během celého měsíce vynechala tři dny (včetně úterý, kdy jsme zkoušely masky na Halloween), prodloužilo se mi cvičení do pátku. No a včera mi bylo blbě, takže další náhrada na neděli (v sobotu jsem v Londýně). Každopádně jsem to nevydržela a chtěla jsem zjistit, jestli má moje cvičení nějaké výsledky, protože jsem se celý měsíc neměřila ani nevážila, jen jsem se první den vyfotila. No, mohlo by to být lepší, ale hodlám pokračovat se cvičením dál. Naučila jsem se každý den makat, jíst docela dost zdravě a hlavně je mi psychicky strašně dobře a mám spoustu energie (většinou). Pokud někdo taky cvičíte tenhle program, dejte vědět do zprávy třeba na FB. Máme s pár kamarádkama konverzaci, kde se motivujeme, nakopáváme, stěžujeme si a tak.
No a to je asi tak vše, co mám momentálně na srdci. Užijte si víkend, Dušičky, vzpomeňte si na ty, co už tu s námi být nemůžou a mějte se krásně. Ke čtení hrají I Am Giant, kteří to také rozpálí na Nightmare Festivalu.
Když přemýšlíte nad tím, že pojedete někam jako aupair, zvažujete různé věci. Problémy, které by mohly nastat. Že děti budou parchanti, že vám nebudou platit, že si z vás udělají otroka, že vás bude obtěžovat hostdad apod. Pravděpodobně vás ale nenapadne, že se rodina během vašeho působení rozpadne...
Pamatujete, jak jsem zmiňovala, že to Steph se Stevem nějak neklape? Bavily jsme se o tom se Steph jednou a pak už nic. Vypadali v pohodě, dohadovali se jako každej normální pár, prostě vše v rámci mezí. Včera ráno mi Steph říká: "Nevim, jestli sis toho všimla, ale rozešli jsme se." What!? Steve bydlí v pokoji pro hosty. Odhaduju to cca na týden, možná 10 dní. Oba už to oznámili svým rodičům. Dál zatím nevědí co a jak dál (ranní informace). Steph navíc zapomněla zaplatit účet za internet, takže nám celý včerejšek a většinu dneška nešel net. Skvělé ráno...
No nic, vyrazila jsem na kafe s kámoškou, dala spát Rhyse, zacvičila jsem si a nějak jsem to dostala z hlavy. Až do večeře, kdy mi Steph řekla, že se se Stevem shodli na tom, že by vše měli vyřešit do Vánoc. Hlavně stěhování. Steph s klukama si pronajme ve Wokingu nějaký byt (barák by neutáhla), Steve si pronajme nějaký pokoj (na byt nemá). No a já? "Je na tobě, jestli se po Vánocích budeš chtít ještě vrátit nebo už zůstaneš v Čechách." Okej... Víte, mám tuhle rodinu vážně ráda. Vycházíme spolu parádně. Dokonce i s Dylanem je to už docela v klidu. Člověk si říká, že je to všechno nějak moc dokonalý na to, co píšou ostatní aupairky na netu. No a pak přijde tohle. Život. Rovnováha. Funguje to.
Steph se jde už zítra podívat na první byt. Vypadá to, že náplní jednoho z mých víkendů bude tedy i stěhování. Mohla bych se asi teď hned sebrat a odjet, ale proč? Už takhle to bude pro kluky těžký. Hlavně pro Dylana, kterej je moc malej na to, aby chápal, co se děje, ale zas už dost velkej na to, aby mu došlo, že se něco děje. Sotva si zvyknul, že Steph začala chodit do práce, on do školy a v jeho domě žije cizí holka, která mu říká, co má dělat, dostane chuděra další ťafku. Nezávidím mu to. Jasně, za pár let si to bude sotva pamatovat, ale i tak. No prostě se víc kloním k tomu, že se k nim vrátím i po Vánocích. Zatím moc nevidím důvod, proč ne. I v bytě bych měla mít vlastní pokoj, stejnej plat a do března to jsou pak už jen tři měsíce.
Celé je to o tom, že Steph a Steve jsou hodně rozdílný. Ona miluje pořádek, režim, pravidla. Steve je bývalý DJ, v současné době nevydělávající podnikatel, který ale svou práci miluje. Je to takové velké dítě. Občas zapomene vyzvednout Dylana ze školy a kromě vaření doma nijak nepomáhá. Dokud byla Steph na mateřské, bylo vše ok, protože měla čas jak na děti, tak na sebe i domácnost. Teď? Práce, pak dlouho nic, pak děti, ona a domácnost. Myslela, že až začne pracovat (a vydělávat jediné peníze, které tahle rodina má), bude jí Steve pomáhat. S dětma, s úklidem. No a ono to tak úplně není. Steve pracuje od nevidim do nevidim, ale nic z toho není. Upozorňuji, že tohle je stručný výklad toho, co mi řekla Steph. Já můžu těžko soudit, jak to je. Chodili spolu kdysi na střední, pak se dlouho neviděli a pak se do sebe zase zaláskovali teprve šest let zpátky. Dylanovi jsou čtyři. Asi to lehce uspěchali...
Vždycky, když někdo v mém okolí ukončí vážný vztah, tak přijdu o další část iluzí. Jsem optimista, snílek, naivka a věřím na lásku. Jen po káždé takové zkušenosti míň a míň. Život.
Ke čtení trochu ironicky posloucháte mistra klasika Franka Sinatru a jeho Love and Marriage, kde zpívá, že manželství bez lásky prostě nelze...
Stromy se nám krásně vybarvují, počasí je jako stvořené na běhání a bacily lítají všude kolem. Kromě běhání je tedy ideální čas i na horký čaj nebo kakao a pohádky v posteli s těma mejma marodama...
Zásadní informace na začátek: Já jsem pořád zdravá jako rybička. "Ťuk, ťuk!" Ale teda myslím si, že moje imunita teď jede na plný obrátky, aby všechny ty bacily odstřílela. Dylan už sice chodí do školy, ale pořád prská, Rhys občas taky, Steph přišla o hlas a proležela celý víkend až do včerejška. Nemocný je i děda, u kterého Dylan strávil pátek. No, říkám to od začátku, ten hoch je prostě poklad.
Jsem si pořídila k svátku a jako odměnu
za cvičení.
V sobotu ráno jsem zase běžela Parkrun. Myslela jsem, že budu mít lepší čas než minule, protože jsem se cítila fakt výborně a prdlajs. Byla jsem o pět vteřin pomalejší. Alespoň můžu říct, že podávám vyrovnané výkony. V sobotu se u nás také vystřídali oboje prarodiče. Ti od Steva tady dokonce spali, takže jsem přišla o svou improvizovanou tělocvičnu (také známou jaké pokoj pro hosty). Nevadí, cvičila jsem v zimní zahradě (také známé jako herna). Kromě běhání a cvičení jsem taky byla na kafi a malých nákupech s kámoškou Luckou. Plánování společných výletů je fakt prima. Edinburgh (konečně už máme všechno zařízené), Bath, Brighton...juch juch! Musím z té Anglie taky něco vidět, když už jsem tady.
Mr. Captain! Nejlepší!
V neděli jsem měla jít na kafe s dalšíma kámoškama. Nakonec jel ale hostdad (česky tatínek od rodiny, kde dělá aupair) jedné z nich do Guildfordu, tak nás vzal s sebou a udělaly jsme si neplánovaný výlet. Počasí přálo. Takové to krásné podzimní, kdy sluníčko sice už moc nehřeje, ale pořád potěší. Po třech hodinách chůze po městě jsem byla docela utahná, ale čekal mě ještě první den 3. levelu toho mého cvičení s Jillian. No odcvičila jsem to, ale pak jsem okamžitě odpadla do pelechu.
Steph se v pondělí pokusila jít do práce, ale nějak to nedopadlo. Během poledne se vrátila domů a celé odpo prospala, stejně jako Rhys. Dylan už šel do školy (juch, juch!) A já s prckem jsme si dali takovou tu naší klasickou nenáročnou pohodu s procházkou. V úterý zůstala mamina doma (v posteli), my jsme si zas s Rhysem dali procházku a protože Steph byla s klukama odpoledne doma, tak jsem si šla zaběhat. Musím přece těch 5 km zaběhnout rychleji. Zase bylo úplně nádherně.
Dneska se vše vrátilo do normálních kolejí. Konečně. Ten pravidelný režim nám všem svědčí, řekla bych. S Rhysem jsme si dali herní skupinu, pak relax (Rhys v pelechu, já na gauči s Friends). A teď už padla. Máti je doma, vaří večeři, kluci čučej na telku, já peru a chystám se na cvičení.
Krásný a starý Guildford!
Zjistila jsem dneska vážně zajímavou věc. Káťa a Škubánek je nejhorší pohádka na světě. Vážně! Ráno jsem to pustila Rhysovi na Youtube a nestačila jsem se divit, jaká je Káťa panovačná potvora. Pořád chudáka pejska komandovala a sekýrovala. "Udělej tohle, udělej tamto!" Žádné prosím, žádné děkuji. Fuj! Pohádky jsou vůbec zajímavá záležitost, když se na ně díváte (nebo je čtete) jako dospělí. No a pak se ty děti nemaj chovat tak, jak se chovají...
Ke čtení vám hraje Lou Reed takovou příjemnou záležitost jménem Walk on the Wild Side. "Tutututudu, tutututudu..."
Tak za sebou máme další pracovní týden. U nás převážně propršený, prosmrkaný, prokašlaný, unavený a líný...u všem kromě mě! Ťuk, ťuk! Já jsem zdravá a plná energie...
Pondělí nám celé propršelo, tak jsme s Rhysem zůstali doma, četli jsme si knížky, koukali na pohádky a měli jsme takovej línější den. Dylan začal chrchlat. V úterý byl Rhys nějakej malátnej, zase pršelo, tak jsme zůstali doma, žádná herní skupina. Dylan stále chrchlal. No a v noci z úterý na čtvrtek přišlo takové malé marodpeklo.
Dylanův kašel se zhoršil tak, že z toho celou noc zvracel. Rhys nespal, protože prostě proto. Asi byl v baráku docela šrumec (ještěže mám špunty). Ve středu ráno mě tedy čekalo překvapení v podobě Dylana v pyžamu zůstávajícího doma a Rhyse, který už v devět polehával únavou. Doma zůstal i Steven s tím, že bude pracovat z domova a starat se o Dylana. Tak jsem malýho sbalila a vyrazili jsme na toddlers group, aby na něj Dylan moc neprskal. Vydrželi jsme tam hodinu a Rhys už usínal. Tak jsem ho hned doma šoupla do postele. Stevovo hlídání Dylana probíhalo krásně chlapsky. Pustil mu televizi a celý den na něj kašlal. Večer už vypadali oba (Dylan i Rhys) docela v pohodě.
Jeden z mála momentů, kdy Steve
nepracoval a věnoval se klukům...
Protože Dylan nemohl do školy ještě ve čtvrtek, tak si Steph vzala dopoledne volno a byla s oběma klukama doma. A já měla volno na kafe! Juch! Po návratu z veselé kávy s kámoškou (naplánovaly jsme si Harry Potter movie maraton!!!), jsem šoupla prcka do postele a čekalo mě odpoledne s Dylanem. Uf, přežijem to? Měl s náma být doma i Steve, ale nakonec šel do práce s tím, že se vrátí dřív. Vrátil. I s prací a kolegyní (nebojte celou dobu seděli v obýváku a byli pod mým dohledem). Má nový projekt a tak si přitáhl práci domů. Nejradši bych ho profackovala. Tak jsem klukům udělala večeři, dala jsem je spát, zacvičila jsem si, uvařila jsem večeři sobě, zaskypovala jsem si s Terkou a našima a ještě jsem vybrala nějaké možnosti ubytování do Edi. Takhle natřískanej den jsem dlouho neměla. Ale bylo to super.
Dneska mělo být krásně. A taky bylo (polojasno a 17°C). Dokud jsme se nerozhodli, že půjdeme odpoledne do parku. Začalo pršet. Naštěstí jen přeháňka, tak jsme stejně vyrazili a užili si podzimní procházku. Dopoledne jsme byli na herní skupině, ale jen chvilku. Rhys se po mě zas celou dobu válel a vůbec si nechtěl hrát s dětma. Dylan měl zas v noci nějakej záchvat, tak ho ráno odvezli k babičce, aby Rhyse nenakazil. Zůstává tam i přes noc. Klidnější odpoledne a večer jsme tu ještě
Venku podzim a v obchodech Vánoce...nebo ne?
neměli.
Já bych teda řekla, že i ta příroda už je
docela vánočně vyzdobená. Krása!
Před námi je víkend plný kafíček s kámoškama, relaxu, cvičení a snad pohody. V neděli začínám 3. level 30 day shred, zítra ráno asi zas Parkrun, pokud nebude nějak hodně pršet. Největší radost mi v týdnu udělalo, když jsem si zapsala do diáře všechny svoje plánovaný setkání v Londýně, výlety apod. a zjistila jsem, že mi do vánočního odjezdu zbývají asi tak 2 víkendy, kdy nic nemám. Juch, hurá a tak vůbec! Vim, že je teprve půlka října, ale já už asi musím začít kupovat dárky, řešit Silvestra a hlavně konečně vyřešit tu cestu domů.
Užívejte víkend, užívejte festival světel Signal, užívejte podzim (žádný depky, jasný?!) a já se zas nějak ozvu. Slibuju! Ke čtení hraje kouzelná Katie Melua.
I přesto, že jsem o víkendu nebyla na žádném výletě, mám za sebou skvělé dva dny! Omlouvám se za velkou pauzu (pokud někdo postrádal zážitky z Wokingu)...
Protože jsem naposled psala ve středu, pojďme si v rychlosti shrnout čtvrtek a pátek. Ve čtvrtek jsem byla venku s jednou slečnou, která za sebou má docela hroznou aupair zkušenost a pak potkala nejhodnějšího člověka na světě. No prostě zajímavý příběh, ale o tom možná jindy. I přesto, že je taky Češka, domluvily jsme se, že budeme mluvit anglicky, abychom si ten jazyk trochu zlepšily. Vždycky to přece může být lepší. Bylo to hrozně prima. Povídaly jsme si asi tři hodiny. Pak už jsme bohužel museli s Rhysem domů. On do pelechu a já cvičit. Zbytek dne utekl jak voda.
Zdravě a vegansky. Největší dobrota!
V pátek se asi nic moc nedělo. Je začala jedna z mých malých osobních výzev. Řekla jsem si, že se zkusím min. po tři dny vyhnout jídlu živočišného původu. Z jídelníčku jsem tedy vyškrtla ryby, mléko, jogurt, sýry. No, přátelé...vydržela jsem to do dnes, ale povím vám, je to fuška. Pořád číst, jestli v něčem není vajíčko, mléko a tak (všichni vegani mají můj obrovský obdiv! Adunko, seš hrdinka!) Takže od zítra se vracím ke své rybí stravě. Ale ráda bych ty mléčné výrobky i ty rybičky nějak omezila. Nemusím to jíst každý den. Otázka pro ty vegany, co znám: Jedí vegani med? Jestli jo, tak jsem to vydržela teda jen do včerejška. Neva, šlo hlavně o ty mléčné výrobky a vajíčka. Mám z toho radost a cítím se výborně.
Další malá výzva přišla v sobotu ráno. Přihlásila jsem se se Steph na ten 5 km běh v parku. Lepší začátek víkendu a dne jsem si snad ani nemohla přát. Svítilo nám sluníčko, ale nebylo vedro. Ideální běžecké počasí. Vím, že pět kilometrů je prd. Ale docela dlouho jsem běhat nebyla. Přešla jsem od běhání ke cvičení doma (30 day shred, kdyby to někoho zajímalo). Dala jsem si tedy za cíl, uběhnout celý závod vkuse bez zastavení či přechodu do chůze. Malý cíl, ale nebylo úplně lehké ho splnit. Dala jsem to. Měla jsem radost. I za Steph, která se minulý týden zastavila 4x a tentokrát ani
A jakou barvu máte po tréninku vy?! :D
jednou. Ten běh (je nesmysl ho nazývat závodem), má neskutečně přátelskou atmosféru. Dobrovolníci fandí všem. Rychlým i pomalým. Ti rychlí, kteří si přidají kolo navíc, vás hecují. Vy povzbuzujete ty, kteří před vámi zastaví nebo přejdou do chůze. Tak zas příští víkend. Možná se někdy přihlásím i jako dobrovolník na přípravu trati.
Jo abych nezapomněla: Telefon funguje! Na displeji má sice permanentní "čajovej filtr", ale jinak všechno šlape. Mám neskutečnou radost a opět jsem závislá. Ale uvědomuju si to a hodlám na tom pracovat. Třeba to bude další z mých výzev.
Trochu nám tu v posledních dnech
pršelo. To se nesmí podcenit a tak
si raději nazujeme gumáky i doma.
Co kdyby...
Dneska jsem byla na kafi s tou španělskou aupair, co u nás byla ve středu. Má vtipnej španělskej přízvuk, ale je neskutečně milá, pozitivní a chce na sobě makat. Juch! Tak jsme se domluvily, že se spolu budem učit tu zpropadenou anglickou gramatiku. Dozvěděla jsem se toho spoustu o Španělsku a ona zas o Čechách. Třeba mi časem pomůže oprášit mojí španělštinu na úrovni "Si. No." A mami, je ze Santiaga de Compostela!
No, tak tolik můj víkend. Doufám, že jste si užili Street Food Festival ve Stromovce, Designblok a další radosti pražského kulturního života. Taktéž doufám, že jste byli všichni volit. Zejména ti, kteří nejvíc na FB remcají. K tomu pozitivnímu čtení vám hrají milovaní Hurts, kteří tak pozitivní nejsou, ale hrozně dlouho jsem je neslyšela.
Když se mě v posledních dnech někdo zeptal, jak to tady jde, má odpověď vždy byla: "Čím dál tím lépe." A opravdu. Dny utíkají hrozně rychle, potkávám nové lidi a Dylan začíná být snesitelný...
Po výživném pondělku (telefon) jsem se dočkala úterka, který utekl tak rychle, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už byla středa (o které jsem si zas ráno myslela, že je čtvrtkem). Mám tady v tom trochu guláš, ale hlavní je, že ve správný den vždy přijdeme na správnou herní skupinu a že vím, kdy je víkend. Za mojí lehkou dezorientaci v čase můžou zejména sny. Nebyla noc, kdy by se mi tu něco nezdálo. Většinou jsou to sny velmi živé a já se vždycky probudím úplně zblblá. Pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a co se děje (Mikejlo, seš v UK jako aupair a ta párty, na které jsi byla, je v Praze. Ne, opravdu jsi tam nebyla...). Tak asi tak.
Po včerejší herní skupině jsme šli s Rhysem ještě do města a do postele se dostal v jednu (o cca 0,5-1 h později, než chodí spát normálně). V půl pátý jsme ho normálně museli jít vzbudit. Závist největší. Miluje spánek! Naprosto mu rozumím. Potom, co se Dylan vrátil ze školy, přišla návštěva. Moje návštěva! Španělská aupair, co bydlí nedaleko. Moc jsme si nepokecaly, pač Cristina neumí skoro anglicky, ale snaží se a já jí ráda pomůžu, je to milá holka. Ovšem její svěřenec? To je teda poklad. Hned bych mu dala na prdel. Dělá si z ní otroka, furt řve a je jak utrženej ze řetězu. Zlatí moji klidní hoši. Teda, oni jsou klidní (v rámci mezí) jen dokud jsou se mnou. Jakmile se vrátí jeden z rodičů z práce, tak se z nich stávají ječící monstra a já zdrhám do pokoje a nasazuju sluchátka.
Dnešek byl tak nějak normální, ale já asi moc ne. Byli jsme na herní skupině, Rhys chrupal asi do tří, pak přišel Dylan, kluci si hráli. Normální den. Já ovšem byla tak utahaná, že jsem v půl pátý vytuhla v křesle a bylo mi úplně jedno, co se kolem mě děje. Vzbudilo mě zachrastění klíčů v zámku, tak jsem se rychle vrátila do polohy sedmo, pozdravila jsem Steva a odklidila jsem do svého pokoje, kde jsem usla na další hodinu. Nechápu. Asi jsem blbě jedla, nebo nevim.
Zítra jdu na kafe s jednou Češkou, co tu bydlí, tak jsem zvědavá. Mám rozjednaná i nějaká další kafča a tak. Já si tady ten sociální život prostě vyrobím!
Vzhledem k tomu, že můj telefon stále odpočívá v rýži, tak se musíme obejít bez fotek. Snad jen jedno kýčové ohlédnutí za Londýnem bych si dovolila (pro maminku, která fotku omylem smazala). Ke krátkému čtení vám hraje Phillip Phillips, kterého jsem objevila teprve včera.
Nudíte se? Pak pro vás mám jednoduchý návod na to, jak se zabavit minimálně na půl hodiny a navíc se ještě zbavíte závislosti na svém telefonu...čti dál a bav se, dnes to totiž bude vážně k popukání.
Tak tedy:
1) Uvař si čaj s mlékem, protože venku celý den leje. Teplý drink ti udělá dobře.
2) Sedni si i s čajem na gauč. Seš v takovém polosedu, nohy na gauči, hrnek s čajem balancuje na břiše, podpírán nohama.
3) Uchop telefon, protože ti bliká zpráva na messengeru. Zprávu přečteš a jak chceš začít odpovídat a telefon uchopíš trochu jinak, tak ho hodíš do hrnku s tím vroucím čajem.
4) Půlku čajem na sebe vylej, jak se snažíš co nejrychleji vylovit telefon.
5) Vylov telefon, kterej se pořád tváří jako živej a nezačni zmatkovat.
6) Rozebrat, vysušit a šup s nim na topení.
Ve všech parcích tu běhají veverky.
Některý i žerou z ruky.
Neee, na topení prej ne. A pak zas prej jooo. No tak jak se v tom má ženská vyznat, když se ani ajťáci neshodnou?! Ještěže většinou má ženská doma jen jednoho chlapa, kterej jí poradí, co má dělat. A když ho doma nemá, tak to dopadá takhle. Každej chlap radí něco jiného a pak bych já radila, jít zlatou střední cestou a použít ženský selský rozum. Držte všichni palce, ať se z toho mé HTC vzpamatuje. Mám sice zálohované fotky i hudbu (díky tomu skvělému člověku, který vymyslel Dropbox), ale některé kontakty jsou bohužel pouze v telefonu. A navíc k němu mám hluboký citový vztah. Zažili jsme toho spolu už docela hodně a hodně toho přežil. Jinak nás tedy teď čeká minimálně jeden příspěvek (ten příští) bez fotek. Pokud to HTC rozchodí. Pokud ne, tak budete bez fotek asi až do Vánoc a nebo holt budu muset vyhrabat z kufru kompakt a tahat kompakt.
Jedna zlatá pani pro Báru.
Kromě toho, že jsem dnes dala svému telefonu čajovou lázeň, jsem se také nesčetněkrát kousla do pusy a do jazyka (proč?!), ale jinak jsem měla moc prima den. Dostala jsem z Čech dárek k loňským Vánocům (neptej se, nemá to logiku), který mi neskutečně rozsvítil den, kdy pořád jen pršelo. Takže díky Bobe!
Ještě než se pustím do líčení včerejšího Londýna, tak se musím pochlubit, co se mi povedlo v sobotu. Bylo neskutečně hnusně, rodinka někde po výletech. Já jsem se učila, koukala jsem na Friends, vyprala jsem dvě pračky (miluju sušičku prádla), uvařila si večeři a hlavně: Jsem nahodila pojistky. Jsem přišla do garáže, chtěla jsem rozsvítit a nic. Tak jsem si říkala, že je asi prasklá žárovka. Tak jsem narvala prádlo do pračky a nic. Ha! Pojistky! A pak mi došlo, že když nejde garáž, tak nejde ani přilehlá zimní zahrada, kde je mrazák. Což je vážení seriózní problém. Bez mrazáku by tahle rodina nepřežila ani den. No, tak jsem se vydala hledat ty pojistky. Po 3 minutách jsem je našla schované v přístěnku pod schody. Jo, tam jak spal Harry! Tady spí tak akorát vysavač. Měla jsem pravdu, jedna pacička byla vyhozená, tak jsem jí hodila zpět a budiž světlo! Byla jsem na sebe nesmírně pyšná. Když jsem pak za světla přišla do garáže, kde jsem chodila potmě bosa, zjistila jsem, že na zemi je obří pavouk. Ehm, když jsem ho přeskakovala jak půlmetrovou překážku, už jsem na sebe tak pyšná nebyla...
Cíl našeho londýnského bloudění. Royal Observatory Greenwich
Juch, fotka s poledníkem...i když to
spíš vypadá jako metr...
Tak tedy Londýn. Je to neuvěřitelný, ale počasí mi zatím přálo během každého výletu. V neděli svítilo sluníčko, ale byla teda trochu kosa. Vyrazily jsme s kámoškou aupairkou do Greenwich, mrknout na poledník. Na Waterloo jsem si jako obvykle koupila sushi na pozdější piknik a vyrazily jsme metrem a nadzemkou až jsme dorazily kamsi do Greenwich.
Tam začala pořádná psina. Na mé mapě z průvodce Lonely Planet už Greenwich není, takže jsme využily mapy místní. Shodly jsme se na tom, že musíme vpravo a že tam dál určitě už nějaké cedule budou. Tak jdeme a furt nic. Vrátily jsme se, mapu si vyfotily a znovu jsme se shodly na tom, že to musí být vpravo. Došly jsme na jakousi křižovatku a tam jsme zjistily, že jsme asi měly jít na úplně druhou stranu. Tak jsem se vrátily k nádraží a pak na druhou stranu. Ha a tady najednou cedule a směrovky byly. Každopádně nám tohle malé bloudění ubralo hodinu času a dost energie. Tak šup na kopec k observatoři, menší pátračka po kousku poledníku, za který se nemusí platit vstup, nezbytné fotky a hurá na lavičku a jídlooo! Hladová ženská! Je něco horšího?! Přiznávám, není. Obě jsme byly o moc spokojenější, když jsme se najedly a kochaly jsme se výhledem na Londýn.
Dá se obědvat na krásnějším místě?
Londýn jako na dlani.
Pak zpět z kopce krásnou uličko k Temži a lodi Cutty Sark. Je to stará obchodní loď, která dříve vozila čaj. Teď je možné si ji prohlédnout, ale na to pečem, k vodě jsme se vydaly kvůli něčemu jinému - pěšímu tunelu pod Temží. Předem upozorňuji, že je to sice prima zážitek, ale člověk nesmí ani trochu trpět klaustrofobií. Prošly jsme se tedy 14 m pod hladinou Temže na druhou stranu na nadzemku a hurá do Hyde Parku. Další procházka, tentokrát k památníku princezny Diany. Je to takový umělý kruhový potok (radši si rozklikněte ten link, těžko se to popisuje). V těch cca 12°C si v té ledové vodě ráchalo nohy docela dost dětí, nepochopíš. Tady sváča a zpět, tentokrát do St. James Park a k Buckingham Palace pozdravit královnu. Kousek za palácem už se Lůca oddělila a já pokračovala dál sama. Pěšky k Horse Parade, ale moje nohy už děsně stávkovaly a jak jsem se najednou neměla s kým bavit, tak sem se na to nějak začala soustředit. Rozhodla jsem se tedy také pomalu vyrazit domů. Pěšky na Westminster a hurá metrem na Waterloo a dom.
Přijela jsem do Wokingu, těšila se na klid a spánek. To mi ovšem nebylo souzeno. Tatík, bývalý DJ, si tady jel nějakej housovej set. Uf, sluchátka až do mozku, večeře do postele a v půl desátý jsem byla tuhá.
Krásná Cutty Sark
Ke čtení vám hraje nový singl Výhled z chystané desky Symboly mých milovaných Calm Season. Adama jsem si měla v páté třídě na škole v přírodě vzít za muže. Ale nějak jsem to psychicky neustála a dala jsem mu košem. Je to skvělej člověk a hudebník! Nezapomeňte vyrazit 28. října do Akropole na křest týhle úžasný nový desky.
Odpusťte mi prosím tu vulgaritu. Ale jsou to slova klasika a žádný Čech už snad tohle slovní spojení nepovažuje za neslušné. Tak dlouho jsem se radovala z toho, že je od mého příjezdu krásně, až jsem se konečně dočkala britského počasí. Od 10h prší a je hnusně. Nejlepší počasí na to, zachumlat se do deky s knížkou a filmama. Juch!
Včera jsem šla spát v devět! Chápete to? Já v pátek v devět hodin úplně vyřízená a zničená. Ale byl to ten nejlepší nápad. Ráno jsem vstala v půl osmé a byla jsem neskutečně fresh.
Dnes se konal první "Run in park" tady u nás ve Wokingu. Je to 5K běh v našem krásném parku. Zaregistruješ se (zdarma), dostaneš kód a pak už se jen musíš dostavit na start. Dnes se sešlo přes 200 lidí. Já neběžela, chtěla jsem se jen podívat, jak to vypadá a tak jsem šla dělat Steph support. Příští víkend běžím s ní! Bylo to takový přátelský a všichni přihlížející (manželé, kamarádi, děti) fandili všem. Navíc je tu spousta lidí, se kterými se případně člověk (já) může seznámit.
Poté, co Steph úplně vyfluslá doběhla s časem 33 minut (klobou dolů, bylo to bez tréninku), jsme vyrazily na kafe do města. Pěkně jsme si popovídaly. Celkově si teď hodně povídáme. Bojí se, abych se tu nenudila a tak. Navíc jim to moc neklape se Stevem, tak to potřebuje někde ventilovat. No, nečekala jsem, že se dozvím tolik osobních věcí o své "matce". Takže jsme už asi jakoby fakt kámošky, když spolu řešíme chlapy?!
Run in Park! Ta paní vedle černouška v tyrkysovém tričku
je Steph.
Přišla mi už platební karta i PIN. No a co jsem udělala jako první? Koupila jsem si lístek na Nightmare Festival. Druhé "Juch!" dnešního dne. Navíc si konečně můžu objednat kontaktní čočky a tak vůbec. Abyste pochopili, na mém českém účtu toho totiž po mém odjezdu moc nezbylo (léto bylo lehce finančně náročné). A proč zrovna kontaktní čočky? Jsem takhle přišla tady do optiky, že bych chtěla tyhle a tyhle kontaktní čočky. Pán na mě kouká, jak kdybych spadla z jahody a říká: "No a máte předpis od doktora?" Nemám, kde bych ho asi vzala. V ČR si kupuju čočky online a jsem v pohodě. Smůla. Jedině, že by mi udělali vyšetření tady. Oční test za 40£ a test na čočky za dalších 30£. Ehm, jste se asi po..., ne? Tak díky, čus. Takže proto čočky. Kamarádka teď jede do Čech, tak mi je pak přiveze (nejhodnější Míša).
A opět tu máme ukázku večeře
mých svěřenců. Mrkev jsem stejně
nakonec snědla já.
Po cestě z toho kafe, jsme šly se Steph kolem ovoce a zeleniny. Už jsem na to koukala dřív, ale nevěřila jsem tomu, že 3 for 1,50£ nebo 5 for 1£ skutečně znamená, že za tu cenu dostanu 3 granátová jablka, nebo 5 marakuj (passion fruit). A ono to tak vážně je! Neuvěřitelný...v Čechách si koupíš za tu cenu tak jedno granátový jabko a passion fruit tam skoro ani nepotkáš. Mám nový oblíbený obchod.
Jistě jste pochopili, že jsem dnes plná pozitivní energie. Prostě happy Mikela je zpět. Zítra Londýn, pokud se umoudří počasí. Máme v plánu Greenwich. Ke čtení vám hraje King Charles (věnován Barunce), který také vystoupí na Nightmare Festivalu a navíc je to taková veselá písnička a ten pán je asi trochu blázen. Všem přeju krásný víkend!
Tak jsem tu tři týdny. Zrovna dnes jsem si vyrobila nové kámošky. Jejich věkový průměr je asi 50 let, ale jsou prima...
Vážně mám ráda středy. Jak už jsem psala, je to prostředek týdne, do víkendu zbývají jen dva dny a tak nějak je to prostě sympatický den s pěkným anglickým jménem Wednesday. Ve středu chodíme do prima herní skupiny a taky jsem ve středu přijela. Každá středa je pro mě tedy takovým malým svátkem. Dnes tu slavím tři týdny. Letí to jak voda. Přijde mi, že jsem přijela včera. Tři týdny nejím ryby, necelé tři týdny se učím anglickou gramatiku, cvičím, čtu knížku v angličtině, čučim na seriály, jím si jak královna, hraju si s jedním sympaťákem, bojuju s jedním nerudou a kámoším se s jejich mámou. 2x jsem byla v Londonu, 2x jsem byla v Guildfordu, nesčetněkrát v centru Wokingu a ani jednou jsem nezabloudila (někdy pomohla mapa, někdy kámošky). Zařídila jsem si bankovní účet (dnes mi přišla karta!!!) To všechno za tři týdny! Zkrátka tady mám spoustu volného času, který musím nějak vyplnit, aby se mi nestýskalo po tobě, tobě i tobě.
Jakoby já myslim, že nám to docela
sekne. Bez brýlí ani ránu.
Jak už jsem psala, našla jsem si dnes na herní skupině nové kámošky. Jedna z nich je matka Dylanovi spolužačky, druhá je chůva té spolužačky a její mladší sestry a třetí je profesionální chůva. S tou chůvou od spolužačky (nevím, jak se jmenuje ta paní, ale ta starší holčička je Amber) si moc nepokecám, pač je Turkyně a nemluví anglicky. Maminka té rodiny dnes byla v kostele výjimečně, měla dovolenou. A ta poslední, chůva, je docela prima. I když podle mě musí být trochu blázen, když celý život hlídá malé děti. Já bych si to asi hodila. No, ale aspoň můžeme na Toddlers group trpět společně...
Mami, tati nebojte, hlady neumřu.
Dala jsem si předsevzetí, že Dylana budu prostě ignorovat, ale moc to nejde. Sere mě (pardón) každé odpoledne, když přijde ze školy. Do té doby poklidný a příjemný den, se rázem mění v bitvu. Ale mladej, tu válku vyhraju já, si nemysli!
Ty tři hodiny, kdy Rhys spí, jsou
vážně fuška, co vám budu povidat.
Dneska je to velmi stručné, ale nic moc nového se v mém vesmíru neděje. Jen ještě otázka: Přijde
vám normální, dávat dětem (až už vlastním nebo cizím) jako hračku takovou tu plastovou pistoli? Kluci ji doma mají. Nevím, jestli ji od někoho dostali nebo jim jí koupil tatínek. Každopádně pokaždý, když si s ní hrajou, tak jsem velmi nesvá a vlastně je mi z toho trochu špatně. Proč se takové hračky vůbec vyrábějí?!
Ke čtení vám hrají Kalle. Dvojice, kterou moji přátelé viděli již 2x od té doby, co jsem pryč a já je vůbec neznám. Takhle reprodukovaně je to ale moc příjemná hudba. Jinak kdo dnes není na Hollaru, jako by nebyl! Zítra nezapomeňte (mami, tati, vy asi ne) vyrazit na Trentemøllera do Roxy. Já se ozvu nejspíš zas v pátek.
