Čím dál lépe (výjimečně bez ironie)

Když se mě v posledních dnech někdo zeptal, jak to tady jde, má odpověď vždy byla: "Čím dál tím lépe." A opravdu. Dny utíkají hrozně rychle, potkávám nové lidi a Dylan začíná být snesitelný...

Po výživném pondělku (telefon) jsem se dočkala úterka, který utekl tak rychle, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už byla středa (o které jsem si zas ráno myslela, že je čtvrtkem). Mám tady v tom trochu guláš, ale hlavní je, že ve správný den vždy přijdeme na správnou herní skupinu a že vím, kdy je víkend. Za mojí lehkou dezorientaci v čase můžou zejména sny. Nebyla noc, kdy by se mi tu něco nezdálo. Většinou jsou to sny velmi živé a já se vždycky probudím úplně zblblá. Pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a co se děje (Mikejlo, seš v UK jako aupair a ta párty, na které jsi byla, je v Praze. Ne, opravdu jsi tam nebyla...). Tak asi tak.

Po včerejší herní skupině jsme šli s Rhysem ještě do města a do postele se dostal v jednu (o cca 0,5-1 h později, než chodí spát normálně). V půl pátý jsme ho normálně museli jít vzbudit. Závist největší. Miluje spánek! Naprosto mu rozumím. Potom, co se Dylan vrátil ze školy, přišla návštěva. Moje návštěva! Španělská aupair, co bydlí nedaleko. Moc jsme si nepokecaly, pač Cristina neumí skoro anglicky, ale snaží se a já jí ráda pomůžu, je to milá holka. Ovšem její svěřenec? To je teda poklad. Hned bych mu dala na prdel. Dělá si z ní otroka, furt řve a je jak utrženej ze řetězu. Zlatí moji klidní hoši. Teda, oni jsou klidní (v rámci mezí) jen dokud jsou se mnou. Jakmile se vrátí jeden z rodičů z práce, tak se z nich stávají ječící monstra a já zdrhám do pokoje a nasazuju sluchátka.

Dnešek byl tak nějak normální, ale já asi moc ne. Byli jsme na herní skupině, Rhys chrupal asi do tří, pak přišel Dylan, kluci si hráli. Normální den. Já ovšem byla tak utahaná, že jsem v půl pátý vytuhla v křesle a bylo mi úplně jedno, co se kolem mě děje. Vzbudilo mě zachrastění klíčů v zámku, tak jsem se rychle vrátila do polohy sedmo, pozdravila jsem Steva a odklidila jsem do svého pokoje, kde jsem usla na další hodinu. Nechápu. Asi jsem blbě jedla, nebo nevim.

Zítra jdu na kafe s jednou Češkou, co tu bydlí, tak jsem zvědavá.  Mám rozjednaná i nějaká další kafča a tak. Já si tady ten sociální život prostě vyrobím!

Vzhledem k tomu, že můj telefon stále odpočívá v rýži, tak se musíme obejít bez fotek. Snad jen jedno kýčové ohlédnutí za Londýnem bych si dovolila (pro maminku, která fotku omylem smazala). Ke krátkému čtení vám hraje Phillip Phillips, kterého jsem objevila teprve včera.

Kýč jak bič!