"Do Vánoc vše zůstane při starém..." Ne tak úplně

Už v minulém příspěvku jsem se zmiňovala o tom, že navzdory ujištění, že do Vánoc bude vše probíhat v normálním rytmu, se pár změn událo. Na můj vkus se jich během týdne událo víc než dost. Kluci lítají (vozí se autem) z jednoho "doma" do druhého "doma", já se musela přestěhovat do jiného pokoje a máme v baráku nového nocležníka, tedy vlastně nocležnici...

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala ze šoku, že se moje host family definitivně rozpadá a smířila jsem se s tím, že si najdu po práci, přišly další změny. Na škole nás učili, že se tomu říká salámová metoda. Dotyčnému informace prostě dávkujete po malých kouskách (ukrajujete kolečka salámu). Nevím, jestli to bylo plánované nebo ne a vlastně je to jedno.

Minulý týden mi Steve kromě jiného řekl, že by chtěl co nejdříve začít pronajímat ložnici, aby měl na zaplacení baráku (jsou tady v pronájmu). Proč ložnici? No protože je to nejhezčí pokoj v domě a může si za něj říct nejvíc peněz. Fajn. To, že z "co nejdříve" bude "do týdne", mě fakt nenapadlo. Druhý den už se na pokoj byla podívat zájemkyně, v sobotu to odkývala a v pondělí se měla nastěhovat. Prý nakonec zítra nebo co. Je to mladá Indka, která je v Anglii teprve tři týdny. Dělá nějaké IT (neptejte se mě, rozumím tomu jak koza petrželi) tady ve Wokingu. No a se svým velmi výrazným indickým akcentem s námi bude od zítra sdílet koupelnu, kuchyň a vlastně i život.

I Rhys se do stěhování zapojil. Aneb najdi na fotce dítě.

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala z Indky mi Steve jen tak mimo řečí v sobotu sdělil, jestli bych se mohla přestěhovat do dolního pokoje pro hosty, že by v "mém" pokoji bydlel on. Proč? No aby děti nebyly na patře samy s tou cizí paní, kterou nastěhoval do domu. Ehm, okej. Kdy? Co nejrychleji, ona se má nastěhovat v pondělí. Aha, takže se během neděle mám přestěhovat. Jo, přesně takhle jsem si vždycky přála trávit nedělní odpoledne.

Aby ten víkend náhodou nebyl málo zábavný, tak se Steve hrozně střískal (čti opil) někde venku s nějakým kámošem, se kterým pak ještě pravděpodobně pokračovali u nás. Mohu se jen domnívat, už jsem spala, když dorazili. V neděli ráno si takhle jdu udělat snídani a....málem jsem umřela leknutím. Na gauči v obýváku si to chrupal cizí chlap. V kuchyni spoušť, jak kdyby se tady prohnalo tornádo, poklop od sporáku vyhozenej z patnů a sporák nefungoval. Oh yeah, díky kluci! Tak jsem si v mikrovlnce udělala ovesnou kaši (rozhodně jsem se při tom nesnažila být potichu) a odebrala jsem se zpět do svého kutlošku. Mohla jsem si sice věci zabalit, ale nemohla jsem se přestěhovat, protože v pokoji pro hosty byl do teď nastěhovaný Steve. A ten strávil celý den v posteli s dost děsivou kocovinou. Ale víte co, vůbec mi ho nebylo líto.

Odpočítávání začalo! Těším!!!

Přestěhovala jsem se včera. No a takhle blbě jsem se tu za ty tři měsíce nevyspala snad ani jednou. Můj nový pokoj se nachází mezi předsíní a kuchyní, dveře na obou stranách. Nade mnou bydlí snad nejhlasitější člověk na světe - Steve. Od začátku svého pobytu vím, že dupe, mlátí dveřma a tak. Teď to mám v plné parádě nad hlavou a ještě s vrzáním. Podlaha mého starého pokoje vrže. Součástí tohoto nového exkluzivního příbytku je i karma. Když se v domě topí, karma hučí. V domě se topí celou noc. Karma hučela celou noc a já blbá si nad ránem vyndala špunty z uší a už jsem si je nějak nezvládla nandat zpět, takže jsem se průběžně budila pokaždé, když se karma na pár vteřin utišila a pak začala hučet znovu. Bavíte se? Já teď už taky. To ale není všechno. V půl sedmé vlítli do pokoje kluci a volali: "Tati, tati!" Překvapení bylo znatelné na obou stranách, Dylan se málem rozbrečel. Tak jsem je se zavřenýma očima poslala nahoru za tatínkem a aspoň ještě na tu hodinu a čtvrt jsem zarazila špunty do mozku a usla jsem. No parádní to bylo! Dnes tedy už snad lépe. Špunty si vyndavat nebudu a kluci naštěstí spí u Steph.

Jinak hledám práci, bydlení pravděpodobně až po návratu z ČR. Nejpravděpodobnější varianta je, že zůstanu zatím někde tady v okolí. Buď Woking nebo Guildford. Už jsem načala svůj adventní kalendář a zítra otvírám už třetí okýnko, juch! Letí to neskutečně, což mě na jednu stranu těší, na druhou děsí, protože si musím stihnout před odjezdem najít práci. Ke čtení vám hraje písnička ze soundtracku k novým Hunger Games (dejte vědět, kdo se mno na to půjdete do kina!)

Změna je život aneb téměř dokonalé načasování

Od soboty přemýšlím nad tím, že bych si tu po návratu z Vánoc našla nějakou normální práci a postavila se na vlastní nohy. Včera mi rodinka sdělila, že už mě po Vánocích nebudou potřebovat. Tomu říkám skvělé načasování. Okolnosti už ale tak veselé nejsou...

V sobotu jsem byla v Londýně s kamarádkou Míšou a definitivně jsem dospěla k názoru, že až se sem po Novém roce vrátím, najdu si nějakou normální práci a odstěhuju se od rodinky. Už jsem si s tou myšlenkou pohrávala delší dobu, ale teď to tak nějak zapadlo do sebe. Včera u večeře mi Steph se Stevem řekli, že už mě nebudou po Vánocích potřebovat. Steph se přestěhuje ke svým rodičům (cca hodina cesty autem) a bude každý den dojíždět sem do práce. Kluci budou 3x týdně s ní u prarodičů a zbytek doma. Ze včerejší konverzace jsem pochopila, že se změny začnou dít až právě po Novém roce a ještě jsem se na to extra ptala. Ha, omyl děvče, omyl.

M&M's world v Londýně. Odolala jsem!

Ráno mi bylo řečeno, že si kluky odpoledne vyzvedne děda, odveze je k nim, Steph za nima pak pojede po práci. Ráno se zas všichni jak splašení budou vracet sem (ve špičce trvá cesta klidně i 1,5h). Dylan do školy, Steph do práce a Rhys ke mně. Tenhle týden to tak bude jen jednou. Od příštího týdne už 3x týdně. Blázinec neskutečnej. Kluci z toho podle mě budou úplně vyřízený, že furt budou jezdit sem a tam.

Steve je z toho špatnej. Bylo to na něm dneska vidět, když jsme klukům balili věci a předávali je dědečkovi. On zůstane tady v domě a bude pronajímat zatím ložnici a po Vánocích pak i můj pokoj. V úvahu připadá i varianta, že bych tu zůstala, jen bych si za pokoj platila. To ovšem záleží na tom, jestli si najdu práci tady ve Wokingu nebo jinde.

Už mi chyběly knedlíky. Tak jsem
si dala jeden kynutej. Plněnej zeleninou.
V čínský čtvrti...

Už jsem se předběžně koukala a vybrala jsem si jednu kavárno-restauraci, kde by se mi docela zamlouvalo pracovat. Neplatí špatně a pobočku mají skoro na každém rohu. Podle toho bych tedy i přizpůsobila bydlení. To bude ještě dobrodrůžo. Ale vážně mám radost z toho, že se to takhle sešlo, už jsem se začínala nudit. Jen mám samozřejmě klasický strach z neznámého a taky z toho, že poprvé budu závislá jen a pouze na sobě. Ale těším se na to. Prima je, že pokud do Vánoc nebudu přestěhovaná (což pravděpodobně nebudu, pač by moc nedávalo smysl platit nájem, když tam 14 dní nebudu), můžu si věci nechat tady, abych je nemusela tahat do Čech a zpět.

No tak to je tak ve stručnosti asi vše. Držte palce, ať vše funguje tak, jak si to představuju (jako Hurvínek válku) a brzy dám zas vědět, jak se věci mají. Ke čtení hrají velmi nostalgicky Škorpíci a to i s ohledem na včerejší svátek. Jo a mimochodem, od zítra za měsíc mě máte v Praze! Já se tak těším!!! Vzhledem k tomu zařizování, co mě čeká, to uteče neskutečně rychle.

No co vám budu povídat, bude mi chybět...

Dovolená pokračuje přes Londýn a Woking do Oxfordu

Tak si to jen připomeňme: Z Edinburghu jsme odjížděli v pondělí odpo vlakem s informací, že celá rodinka o víkendu měla nějakou žaludeční virózu a vyblili se z podoby (pardon, takové vyjadřování se nehodí ke slušné slečně). Jak to tedy bylo dál?

Kluci u nás měli dvě noci přespat. Už tak to byly docela manévry, protože Steve teď spí v hostovském pokoji. Tak jsem klukům vmáčkla nafukovací matraci do svého nudloidního kutlošku a počítala jsem s tím, že budu spát s dětma v pokojíčku na zemi. Vzhledem ke zvracecí aféře Steph rozhodla, že budu spát v obýváku. Že mi tam připraví spaní. Okej, no postavila mi tam rovnou stan a v něm "matraci" z polštářů. Škoda, že jsem to nevyfotila, působilo to fakt vtipně. Další vtipnou záležitostí bylo, že oba kluci z Čech jsou tak trochu "antibakti", tedy přehnaně opatrní, co se týče všemožných virů, nemocí a podobně. Kdyby nám Steph dala vědět dřív, asi by se pídili po jiném ubytování. No, takhle to dvě noci přežili v UKtlochu a pokud vím, tak nikdo "nákazu" do Čech nepřivezl a já jsem taky v poho, hurá! Ťuk, ťuk, ťuk! To říkám furt, že imunita mé hostovské rodinky je silná asi jako motýl.

Tak se uvidíme v Bradavicích!

Protože jsme z Edi jeli přes Londýn, rozhodli jsme se pro procházku nočním městem. Nikdy jsem tam za tmy nebyla. Stejně jako na nádraží King's Cross nebo na Piccadilly. První zastávka tedy logicky byla u vozíku na nástupišti 9 a 3/4. Kdo neviděl na sociálních sítích, může se pobavit tady. Fanynka Harryho se ve mně prostě nezapře. Další zastávka byla prozměnu zase na jídlo. Wasabi sushi. Pokud máte rádi sushi a budete někdy v Londýně, tak rozhodně doporučuju. Super ceny i kvalita. Mňam! Posilněni jsme se vydali metrem pár zastávek právě na Piccadilly. Stihlo se mi ještě po cestě urvat ucho od tašky, což bylo jasné znamení, že bych si v Londýně měla konečně koupit kufr na cestu domů. Tak se tedy stalo. Za 20£, no nekup to, že jo. Pak přes Leicester Square směrem na Trafalgar. Jenže na Leicester Square zrovna ten večer probíhala slavností premiéra nových Hunger Games se všemi důležitými herci. Akorát skončila, když jsme tam byli. No, co vám budu povídat, jen myšlenka na to, že tam Jennifer Lawrence pravděpodobně někde ještě je, nebo před pár minutami byla, mě úplně nadchla. Mno nic, tak se zase uklidníme a pokračujem na ten Trafalgar, k vodě a hlavně prosím vás musíme vidět ten osvícenej Big Ben! Viděli. I London Eye a já byla happy! Tak hurá domů a do pelechu. Teda, do stanu.

Oxfordská pohádka. Ani déšť nám
nevadil.

Měla jsem v úterý už normálně hlídat, ale ještě před odjezdem do Skotska mi Steph sdělila, že si bere v úterý dovolenou kvůli nějaké kámošce z Austrálie a já mám tudíž taky volno. Juchů! Naplánovali jsme si tedy s klukama výlet do Oxfordu. Z mojí strany bez jakýchkoliv očekávání. Věděla jsem, že je tam hrad, že je tam univerzita a to bylo asi tak všechno. O to větší tedy bylo moje překvapení z neskutečné krásy a atmosféry tohohle města, kde se snoubí historie budov s mladým studenstským životem. Nestačila jsem koukat kolem sebe a pak už jsem jen říkala: "Krásný tam!" Chvílema jsem si připadala jako v Harry Potterovi, pak jsem zas byla pohlcena historií. Jo a všichni tu jezdí na kole. Kdybych bývala věděla, že je Oxford tak úžasný, pravděpodobně bych směřovala veškerá svá studia už od školky k tomu, abych tady jednou mohla studovat. Čímž bych ráda vzkázala své milované sestřičce, že ona má ještě šanci! Naprosto seriózně přemýšlím nad tím, že až si budu hledat tady v Anglii práci, tak to bude právě v Oxfordu. Zamilovala jsem se! Více fotek bude zase v extra článku. I když jsem London lover, tak pomalu začínám věřit tomu, že většinu potenciálu skrývá Anglie právě mimo svou metropoli.

"Krásný tam!" A taky tam tam a tam!

Od středy se nám vše vrátilo do běžných kolejí. Kluci odjeli někdy po obědě a já se začala domů těšit víc než kdy dřív. Trochu se bojím, že ten poslední měsíc bude fakt náročnej, ale určitě to rychle uteče. Po týdenní pauze jsem zase začala cvičit, normálně jíst, čučet na seriály, spát 8 hodin a tak. Vlastně je to docela prima život. Zítra jedu na celý den do Londýna za kámoškou Míšou, kterou jsem naposled viděla, když nám bylo asi 10 a chodily jsme spolu na skoky do vody. V neděli jsme měli jet do Brightonu, ale nakonec jsme to s děvčaty odpískaly, tak budu odpočívat a dávat dohromady CV pro jeden z mých dream jobů.

Ke čtení vám hraje Damien Rice, který se k atmosféře Oxfordu tak nějak hodí. A mimochodem teď vydal novou desku, která je na dlouhé podzimní večery naprosto ideální.

Moje první anglická dovolená aneb výlet do Edinburghu

Hrozně ráda bych vám popsala, jaký je Edinburgh, ale víte, ono to nejde. Atmosféra a množství krásných historických budov prostě jen tak popsat nejde. Snad tedy alespoň trochu pomůžou fotky. Ale ty až později. Teď se pojďme podívat na zoubek tomu, jak probíhala moje první anglická dovolená v Edinburghu...

Plánovaný odjezd z Wokingu byl někdy po deváté hodině večerní ve čtvrtek. Hezky přes Londýn, tam přestup na bus, celou noc v autobuse, předpokládaný příjezd do Edinburghu v 8 hodin ráno v pátek. V průběhu celého čtvrtka mě chytaly návaly cestovní horečky. Víc než na skotskou metropoli jsem se těšila na návštěvu z Čech, která s námi měla celou dovču absolvovat. Petr (pro neznalé můj bestoš, čti nejlepší kamarád) a jeho komplic Martin. Naší čtveřici pak uzavírala česká aupairka Lucka, která bydlí kousek od nás, takže jsme do Edi cestovaly společně. Kluci přiletěli až tam.

Normální škola,ne?!

Protože chodím vždy a všude pozdě, vyrazila jsem na nádraží, které máme 5 min. od baráku raději s 20 minutovou rezervou. Ještě že tak. Vracela jsem se pro redukci do zásuvky. Stupid me! A vlak měl stejně zpoždění, takže jsem čekala dalších 20 minut na nástupišti a pozorovala ostatní čekající, jak do sebe vesele tlačí hranolky, hambáče a pizzy. I přes zpožděný vlak jsme pořád stíhaly bus úplně v klídku. Na velkých autobusových nádražích tady jsou gates jako na letišti a vy si stoupnete ke svému gatu do fronty a čekáte, až vám pan řidič otevře a vpustí vás k busu. Naskládali jsme se do busu, pan řidič nás poučil o tom, že se tam nikde nesmí kouřit a pít alkohol (skotským přízvukem, takže jsem se musela pekelně soustředit, abych nevyprskla smíchy). A tradá směr sever.

Občas si člověk připadal jako v pohádce.

I přes vcelku hlučné osazenstvo jsme s Luckou prochrupaly celou noc. Do Edi jsme dorazily místo v osm v devět a jaly jsme se hledat náš apartmán a nějakou kavárnu, abychom se nasnídaly. Po doplnění energie v Costě a telefonátu majiteli apartmánu, zda můžeme dorazit dřív, jsme se vydaly směrem k hlavní historické třídě celého Edinburghu, která se měla na následující tři noci stát naším domovem. Lepší místo jsme si snad ani nemohli vybrat. Na jedné straně hrad, na druhé parlament a Arthur's Seat, pár metrů nádherná katedrála a všude blízko. Ach!

Kolem poledne dorazili kluci. No to bylo radosti!!! Hned jsme vyrazili do města. Nemá moc smysl tady popisovat, kde jsme byli a co všechno jsme viděli. Z historického Edinburghu jsme za tři dny stihli vidět snad úplně všechno. Hrad, kostely, katedrály, hřbitovy, univerzitu, další školy, pomníky, vyhlídky, věžičky. Víc fotek se snad dočkáte v samostatném článku. Fotil Péťa, já jen tak zlehka na mobil. Do toho jsme hrozně moc jedli (fish&chips, jacket potatoes, hromadu chipsů, nachos, sýrů, nespočet kafíček, ciderů...) a parádně jsme si to užili. Počasí nám relativně vyšlo. Úplně hnusně snad nebylo ani jeden den.

Šťastná, nejvíc! A taky trochu připitá...

Pokud mám vyloženě vypíchnout nějaké momenty, tak to byl určitě Petrův příjezd, večeře první den, kdy jsme si dali plněnou bramboru (neskutečně obří i v malé verzi), všechny výhledy na město (hlavně tedy z Arthur's Seat), večerní karetní párty (hráli jsme autobus, jedli a popíjeli cidery), návštěvu katedrály, kde hrál mladý pianista Summertime Sadness od Lany Del Rey...Ale nemyslete si, celý výlet byl neskutečně krásný, jen je hrozně těžké to nějak vystihnout.

V pondělí bylo samozřejmě nejkrásnější počasí, jako na potvoru. Odpoledne jsme se všichni vydali vlakem zpět na jih s informací, že celá moje anglická rodinka prozvracela víkend...pokračování zítra.

Ke čtení hraje pohodovka Into The Wild od Lewise Watsona. Tak zítra nášup...

Kýč jak bič! Západ slunce nad městem jsme vychytali hned první den. Ach!

Halloween

Je jedno, jestli tomu říkáte Halloween, Dušičky, Día de los muertos nebo nějak úplně jinak. Celá tahle věc v dnešním světě už téměř ztratila svůj původní význam. Vzpomenout si na ty, kteří tu s námi nejsou. Upřímně se mi protiví mít pro to nějaký vyhrazený den, ale budiž. Já na svého dědu myslím vždy, když to tak prostě cítím. A světe div se, je to častěji než jednou za rok. Dokonce i víc než jednou za měsíc či týden. Myslím na něj téměř denně. Vzpomenu si na něj, když je mi ouvej, když je mi skvěle, když se mi něco povede... Dobře, zamáčkneme slzu a trochu se pobavíme. To se tady totiž na Halloween dělá. Vlastně ani nevím, jestli se tady podnikají depresivní (alespoň pro mě) výlety na hřbitov.

V pátek jsme tu měli 22°C a sluníčko.
Tak jsme obědval venku v tričku.
Teď už tu dva dny v kuse leje.

Na rozdíl od našich Dušiček, připadá Halloween na 31. října. Letos to krásně vyšlo na pátek. Spala u nás kámoška, abychom se už od sobotního rána mohly připravovat na Nightmre Festival v Londýně. Ještě než dorazila Steph domů, zvonili nám u dveří první koledníci s tradičním "Trick or Treat" (Wikipedia překládá jako "Koledu, nebo ti něco provedu"). Krásně vyparáděné a strašidelné holčičky jen o něco starší než Dylan. Maminka jedné z nich říkala, že zazvonily, protože jsme měli v okně nalepenou papírovou dýni. No, neměla jsem tušení, jestli máme někde připravené sladkosti, tak jsem vybrakovala ty našich kluků a doufala jsem, že už nikdo nepřijde, dokud nedorazí Steph. Dýni jsem z okna pro jistotu sundala. Steph přišla a když jsem jí o skupince řekla, udiveně se na mě podívala a říká: "Aha, to je Halloween dneska?!" Takže asi tak. Pro další koledníky jsme nebyli doma a mě bylo chvíli docela trapně. Ale mělo by být spíš Steph, protože k nám chodili kamarádi Dylana a Rhyse. No nevadí. 

Řekly jsme si s Terkou, že to v sobotu nijak nebudeme hrotit. Kapely na festivalu sice začínaly v poledne, ale to byly takové malé čudly. Plán byl se kolem poledne vypakovat z Wokingu. Zkrátím to. Nakreslení masek a vykopání se nám trvalo asi do čtyř. V pět jsme dorazily do Camdenu. Už byla tma a mezi hromadou lidí široko daleko nikdo s kostýmem či maskou. Dokud jsme nevlezly do prvního klubu, kde probíhal festivalový program. Hromada masek, méně či více zdařilých. Jak noc postupovala, byly ze všeho nejstrašidelnější opilci.

Bubuuu! Rozbitá panenka a Santa muerte.

Viděly jsme asi 5 kapel, prošly jsme si potmě Camden market, trochu jme se přiopily vínem (nepila jsem od té doby, co jsem tady, takže to šlo rychle) a chvilku po půlnoci jsme zase jely zpět do Wokingu. Úplně vyřízené, ale spokojené. Jednoznačně nejlepší byli opět moji milovaní Blood Red Shoes, kteří měli i vyzdobené pódium a kostýmy. Překvapením byl King Charles, jejichž zpěvák je neuvěřitelný blázen, ale koncert byl prima. Nadšené jsme byly i z velmi komorního koncertu Matta Groscotta&The Shrives. Tahle bandička vypadala na to, že je jim průměrně tak 15 let, ale neskutečně nás bavila jak hudba, tak jejich komunikace s publikem. Večer jsme zahájily na I Am Giant. Bylo skvělé po dvou měsících (jo, zítra to budou dva měsíce) slyšet živou hudbu a řvát na koncertě. Miluju to! Tolik tedy asi k Halloweenu, který v obchodech již plně nahradily Vánoce.

Okej, ty strašidelné seriózní výrazy nám moc nešly. Rázem
jsou z bubáků roztomilé "panenky"!

Jinak pokud jde o rodinnou situaci, tak je pořád vše stejné. Nikdo by nepoznal, že se něco děje, Steph vybírá byty a kluci jsou stále happy. Dneska jsem je oba málem přetrhla a upřímně bych Dylanovi nafackovala za jeho chování, když jsou doma rodiče, protože se mění v ukňouraného spratka. Bohužel mám pokoj hned vedle jejich, takže řev, kňourání a vymýšlení si v době, kdy má jít spát, je pro mě každodenní klasikou. Ani sluchátka moc nepomáhají. Snad bude mít nový byt tlustší stěny.

Už se jen 2x vyspím a jedu do Edinburghu! Jo! S Klappou! Ještě větší jooo! A až se vrátím, tak už bude zbývat jen 39 dní do odjezdu domů. Jak se to blíží, tak se těším víc a víc a asi z toho za chvíli nebudu spát i když je to ještě dlooouhá doba. Ale tady všechno tak rychle utíká, je to neuvěřitelný. Po návratu z Vánoc bude zas všechno nové. Nový byt, nové kamarádky (dvě z těch mých stávajících se o Vánocích vrací do Čech), nové chování chlapců (uvidíme, jak se vyrovnají s nepřítomností táty).

Ozvu se po návratu z Edinburghu. Užívejte podzim! Pravděpodobně posloucháte Woodkida. Ten pán je génius!