Není důvod si komplikovat život

Jsou věci a situace, které budou v životě složité a komplikované vždycky. Do téhle škatulky podle mě zapadají zejména mezilidské vztahy. Pak jsou ale situace a věci, které si můžete vy samy svým výběrem a rozhodováním udělat buď poměrně jednoduché, nebo naopak děsně složité. Já se rozhodla pro tu snažší cestu. Aneb představuju si to jako Hurvínek válku, tak to tak i bude...

Řeč je nejen o práci, kterou jsem sehnala poměrně snadno a nehodlala jsem si komplikovat život tím, že bych jí odmítla, ale také o bydlení. Mám od ledna kde bydlet! Ano, je to první pokoj, na který jsem se byla podívat. Ne, není ideální. Ale na přespávání a můj skromný místní život naprosto stačí. Mnohem důležitější pro mě je, že to je v domě, kde bydlí tři prima Češi, kteří mě nenatáhnou, jak by to třeba mohlo být u "cizích" lidí. Do práce to budu mít pěšky cca 30 minut, ale můžu jezdit i na kole, které "zdědím" spolu s pokojíkem. Mám tedy vyřešené dvě zásadní situace mého místního žití a můžu si v klidu odjet užít Vánoce a kamarády domů!!!

Tohle jsem si vyfotila na začátku svého
pobytu tady. Kdo tomu neorozumí,
použije Google translator (že jo, mami!)
Prostě na tom něco bude...

Po mém návratu do Anglie si tedy u Steva jen vyzvednu pár posledních věcí a ještě v neděli 3. ledna se stěhuju do Guildfordu. Juch! Nevim, jestli už jsem to někde psala, ale bude to úplně poprvé v mém životě, kdy budu stát úplně na vlastních nohách, budu muset platit nájem a chovat se trochu zodpovědně a asi jakoby dospěle. Aupairkování se nedá moc počítat, protože neřešíte ani jídlo ani bydlení. Takže asi zas další krok k dospělosti nebo co?!

Další skvělou zprávou je, že do Prahy nakonec se spolujízdou vyrážíme už ve středu večer, takže dorazím domů ve čtvrtek večer v rozumnou hodinu. Za týden touhle dobou (o půlnoci) bychom akorát měli vyplouvat na trajektu z Doveru. Chápete to?! Já jedu domůůůů!!! Už teď z toho blbě spím. Vůbec nevím, kdy si stihnu zabalit, protože až do odjezdu mám docela dost plánů a ještě musím koupit hromadu věcí a hlavně podepsat smlouvu na ten můj novej bejvák. Tak jo, já se zase uklidním a pokračujeme dál. 

Spousta z vás se mě ptá, jak to jde v nové práci. No co, je to práce no. Jednou je to super, jako třeba dnes a další den padáte na ústa, protože lidi jsou hovada a kuchyň nestíhá. To se nám přihodilo teď v neděli. Kolem páté odpoledne se nahrnula plná restaurace lidí, do toho hromada take aways a kuchyň za hodinu nevydala do restaurace jediné jídlo. Odnesly jsme to samozřejmě my, servírky. Navíc jsem pracovala s holčinou, která je neskutečné polínko, blbě mluví anglicky, ani po měsíci spoustu věcí neví a je děsně zpomalená. Tak takhle už prosím ne. Pokud by se to mělo opakovat, odhazuji uprostřed směny zástěru a s křikem utíkám pryč. Většinou ale pracuju se skvělým kolegou, neskutečně hodným, rozumným a pracovitým člověkem. Seznamte se s Ersunem. Ersun je Turek, v Anglii žije 6 let, má krásnou ženu a tři práce. Šetří, aby mohli cestovat, a pak mít pohodovej život doma v Turecku. Sedli jsme si během prvních pěti minut a čím dál tím víc na něj nedám dopustit. 

Pokud jde o rodinu a hlídání, už to mám totálně na háku. Cokoliv mi Steve řekne, tak jde jedním uchem dovnitř a druhým ven a v duchu si myslím svoje. U Steph to samé, jen jí v duchu lehce posílám do háje, protože jsem na ní za to všechno pořád naštvaná. Ne kvůli sobě, ale kvůli klukům. Jinak našla už nějakej byt, ale je to prý mrňavý a ona bude 3x týdně, kdy bude mít kluky, spát s nima v jednom pokoji. No nevim no, taky mi to nepřijde jako moc trvalá záležitost, ale asi už by mi to mělo být jedno. Rhys je od pátku nachcípanej, takže ho nechávám odpoledne spát klidně tři hodiny, hlavně ať je v klidu a pohodě. S Dylanem se taky snažím vycházet co nejlíp, protože je mi ho prostě líto. S Indkou se víceméně ignorujeme, jen mě rozčiluje, když se 2 hodiny každý večer vysírá v kuchyni s nějakou večeří a poslouchá u toho indickou hudbu, telefonuje nebo kouká na bolywoodské filmy.

Britský vánoční nevkus nemá hranic,
aneb kup si blikající vánoční svetr.
Světe div se, al kupují to po x kusech.
Ještě pořád vám vadí ponožky v
sandálech? No mě už o dost méně...

A co že mám do odjezdu ještě za plány? V pátek večer se s Terkou chystáme na Harry Potter maraton u ní doma, tedy všech 8 filmů HP za sebou. Jen s přestávkama na čůrání, doplnění alkoholu a jídla. Někdy v sobotu po obědě pravděpodobně upadneme do kómatu a když budeme mít štěstí, tak se vzbudíme v neděli ráno na vlak do Londýna, abychom si užily vánoční atmošku s kamarády z Čech, dokoupily dárky a hlavně si spolu zašly na vánoční/rozlučkový oběd, tedy na humra. V pondělí pak hlídání a odpoledne rozlučkové kafe s kámoškou Lůcou, v úterý pravděpodobně definitivní balení a ve středu poslední hlídání a večer tradáááá!!!

No a pak už to jede! Pátek koncert, sobota koncert, neděle rychlý kafe s milovanou tetičkou z Holandska, gastro párty s bandou a dál nějak moc nevím. Asi jedno vánoční vínko a kafe za druhým, pečení cukroví, rodinné návštěvy...neuvěřitelný, že už je to za týden. Možná ještě něco rychle sepíšu než odjedu (spíš ne...), ale pak se rozhodně těšte na další příspěvky až po Novém roce, protože do té doby se se spoustou z vás budu bavit osobně! S kým se nepotkám, tak přeju krásné a hlavně klidné Vánoce a do nového roku jen to, co si přejete a o čem sníte...

Jo a pokud jste ke čtení čekali nějakou koledu, tak jste vedle. Hrají skvělí Royal Blood!!!

Take it easy aneb mám práci

Předně se všem svým drahým a milovaným čtenářům omlouvám za to, že jsem o sobě nedala tak dlouho vědět. Mám za sebou poměrně náročný víkend i začátek týdne. Ehm, vážně už je zítra čtvrtek a tedy za 14 dní jedu domů?!?

Od posledního postu se toho odehrálo hrozně moc. Tak předně, už jsem se naučila spát s karmou v pokoji. Špunty zaražený až do mozku fungují tak, že občas ani neslyším budík. Můj mozek už je tak zvyklej za ty tři měsíce, že se budím automaticky v 8 i bez budíku. Bohužel i o víkendech, ale to zas rychle vytuhnu. S novou indickou spolubydlící se téměř nepotkáváme a upřímně mě to vůbec netrápí.

No a teď méně podstatná věc, než je spánek...mám práci! Napsala jsem minulý týden na jednu skupinu na FB, zda někdo neví o nějaké práci tady poblíž. Hned se mi ozval jeden Čech, že by o něčem věděl. Další den už jsem měla domluvenou zkoušku na sobotu. No tak jo, proč to nezkusit. Je to kebab house, ale nepředstavujte si gyros z Národky. Je to normální pěkná restaurace pro cca 40 lidí. Ano, vlastní jí Arabové, ale: restaurace funguje v Guildfordu už 20 let a dle Tripadvisoru je to 3. nejlepší restaurace ve městě. Vtipnou ironií je, že tady 95% veškerých pokrmů tvoří maso...jehněčí a kuřecí asi na milion způsobů. Já mám se svejma rybama smůlu, takže se tu živím jako vegetariánka. Hummus, Falafel, vegetariánský kebab, vegetariánský burgr a saláty.

Falafel a hummus, to teď asi budu jíst
pořád. Ještěže je to tak dobrý!

Tak tedy zkouška. Zkrátím to. Protože jsem práci chtěla dostat, abych to měla co nejdřív z krku, snažila jsem se. Ale asi tak prvních pět minut. Pak jsem zjistila, jaké jelito je se mnou na směně a že už tam dělá tři týdny, tak jsem se uklidnila a šla si dát kafe s hlavním číšníkem. Po dalších pěti minutách bylo jasný, že práci mám. Bezvadně jsme si sedli. Z původních 3 hodin zkoušky se vyklubala normální 8h směna, kterou jsem dostala zaplacenou a dostala jsem i dýška (celý večer jsem přitom na place vůbec nebyla, jen za barem). Fajn. Včera večer jsem tam byla podruhé, hezky z práce do práce. Z hlídání do restaurace. Nevěřili byste, jak se tyhle dvě práce skvěle doplňují. Už jsem normálně obsluhovala. Nebylo plno, takže jsem měla čas si vše projít a vyzkoušet. Pohoda, klídek...take it easy, honey! Dokud jsem ovšem po práci nepřišla na nádraží a nezjistila jsem, že mi ujel vlak a další jede až za 45 minut, tedy těsně před půlnocí. Paráda! Tak jsem se po zevlácku navečeřela na nádraží a snažila jsem se nezmrznout (no jo, už nám tu taky udeřila zima). Do postele v jednu, nevadí.

Dneska mě čekal druhý double. A dočkala jsem se křestu ohněm. Do půl páté hlídání, od pěti restaurace. Od sedmi do desíti jsme se s kolegou nezastavili. Děsně mě to bavilo, neudělala jsem žádnou botu a nebýt pomalé kuchyně, tak to bylo dokonalé. Za 5h práce jsme dohromady vydělali na dýškách 60£, takže každému 30 do kapsy. Plus výplata. To není vůbec špatné tohle! Zítra jen hlídám. Znovu jdu do práce v pátek, sobotu i neděli. A v pondělí strávim celý den koukáním na pohádky s Rhysem, protože na nic víc nebudu mít energii. Pár směn mě pak do odjezdu domů ještě čeká a po návratu hezky na plný úvazek.

Malebný Bath, město jako stvořené pro romantický výlet...
s deseti děvčaty :D

V neděli jsme byly s dalšíma aupairkama na výletě v krásném městě Bath. Cílem byly vánoční trhy a památky. Náležitě jsme si to užily i přes to, že jsme vstávaly v 6, abychom stihly vlak do Londýna a pak bus. Procházka po městě, tu kafíčko, tu nějaká dobrota, oběd, víno při západu slunce nad městem, prohlídka zahrad luxusního hotelu, první svařák letošní zimy, prostě pohoda. Jen jsem zjistila, že je úplně jedno, kde jste na vánočních trzích. Jestli v Praze, Bathu nebo třeba Salzburku. Všude si dáte svařák, pokocháte se krásnými ozdobami, dáte si něco hrozně sladkého a pak to přebijete něčím slaným, všude je miliarda lidí, ale vy si to i tak užijte, protože to jsou přece ty Vánoce. Pro mě jsou ale letos Vánoce úplně o něčem jiném. O domácí pohodě a klidu. O mé rodině a kamarádech. Nikdy jsem se tolik netěšila na pečení cukroví, na zdobení stromečku, na svojí postel nebo prostě jen na Prahu. Už jen 14 dní!!!

První svařák týhle zimy. Juch!

Pokud vás zajímá, jaký je vývoj v rodině, tak následující: Steph se kouká po bytě, protože jí došlo, že u rodičů nemůže bydlet věčně. Navíc jejich barák není uzpůsoben pro děti, takže mají všude různé cetky a Rhysovou nejoblíbenější zábavou je, si vše prohlížet, vše otevírat a zkoumat. No to je ale překvapení. Ale už je mi to všechno jedno. Chci po nich už jen tři výplaty a nazdar. Rhys a dokonce i Dylan mi budou chybět, ale rodiče si to u mě tak podělali, že si na ně možná za pár měsíců už ani nevzpomenu. Dylan šel do sebe a už jsme fakt kámoši, až mě mrzí, že ho opustim. Na obou klukách je vidět, že jsou z toho všeho zmatení a unavení. Hrozně mě teď pobavil Steve. Prý Rhys spí moc přes den a málo v noci a tak bude spát po obědě jen hodinu, pak ho prý mám vzbudit. Rhys spánek miluje, spí po O třeba tři hodiny. V noci se budí i když o víkendu přes den nespí, takže to spolu asi moc nesouvisí. Pokud nebude Steve zrovna doma, tak ho odmítám budit. Dneska jsem musela a bylo to pro mě i pro něj utrpení, chuděrka malej.

No tak to je zatím asi vše, přátelé. Stále hledám střechu nad hlavou. Možná se něco rýsuje, po víkendu budu moudřejší. Steve mě tady nechá ještě týden po návratu zadarmo, pak mu budu muset začít platit nájem, ale to se dočasně taky dá. Dám o sobě zas brzy vědět. Ke čtení vám hrají milovaní Biffy Clyro. Vůbec by mi nevadilo, kdyby příští léto zase zavítali do Čech.

"Do Vánoc vše zůstane při starém..." Ne tak úplně

Už v minulém příspěvku jsem se zmiňovala o tom, že navzdory ujištění, že do Vánoc bude vše probíhat v normálním rytmu, se pár změn událo. Na můj vkus se jich během týdne událo víc než dost. Kluci lítají (vozí se autem) z jednoho "doma" do druhého "doma", já se musela přestěhovat do jiného pokoje a máme v baráku nového nocležníka, tedy vlastně nocležnici...

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala ze šoku, že se moje host family definitivně rozpadá a smířila jsem se s tím, že si najdu po práci, přišly další změny. Na škole nás učili, že se tomu říká salámová metoda. Dotyčnému informace prostě dávkujete po malých kouskách (ukrajujete kolečka salámu). Nevím, jestli to bylo plánované nebo ne a vlastně je to jedno.

Minulý týden mi Steve kromě jiného řekl, že by chtěl co nejdříve začít pronajímat ložnici, aby měl na zaplacení baráku (jsou tady v pronájmu). Proč ložnici? No protože je to nejhezčí pokoj v domě a může si za něj říct nejvíc peněz. Fajn. To, že z "co nejdříve" bude "do týdne", mě fakt nenapadlo. Druhý den už se na pokoj byla podívat zájemkyně, v sobotu to odkývala a v pondělí se měla nastěhovat. Prý nakonec zítra nebo co. Je to mladá Indka, která je v Anglii teprve tři týdny. Dělá nějaké IT (neptejte se mě, rozumím tomu jak koza petrželi) tady ve Wokingu. No a se svým velmi výrazným indickým akcentem s námi bude od zítra sdílet koupelnu, kuchyň a vlastně i život.

I Rhys se do stěhování zapojil. Aneb najdi na fotce dítě.

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala z Indky mi Steve jen tak mimo řečí v sobotu sdělil, jestli bych se mohla přestěhovat do dolního pokoje pro hosty, že by v "mém" pokoji bydlel on. Proč? No aby děti nebyly na patře samy s tou cizí paní, kterou nastěhoval do domu. Ehm, okej. Kdy? Co nejrychleji, ona se má nastěhovat v pondělí. Aha, takže se během neděle mám přestěhovat. Jo, přesně takhle jsem si vždycky přála trávit nedělní odpoledne.

Aby ten víkend náhodou nebyl málo zábavný, tak se Steve hrozně střískal (čti opil) někde venku s nějakým kámošem, se kterým pak ještě pravděpodobně pokračovali u nás. Mohu se jen domnívat, už jsem spala, když dorazili. V neděli ráno si takhle jdu udělat snídani a....málem jsem umřela leknutím. Na gauči v obýváku si to chrupal cizí chlap. V kuchyni spoušť, jak kdyby se tady prohnalo tornádo, poklop od sporáku vyhozenej z patnů a sporák nefungoval. Oh yeah, díky kluci! Tak jsem si v mikrovlnce udělala ovesnou kaši (rozhodně jsem se při tom nesnažila být potichu) a odebrala jsem se zpět do svého kutlošku. Mohla jsem si sice věci zabalit, ale nemohla jsem se přestěhovat, protože v pokoji pro hosty byl do teď nastěhovaný Steve. A ten strávil celý den v posteli s dost děsivou kocovinou. Ale víte co, vůbec mi ho nebylo líto.

Odpočítávání začalo! Těším!!!

Přestěhovala jsem se včera. No a takhle blbě jsem se tu za ty tři měsíce nevyspala snad ani jednou. Můj nový pokoj se nachází mezi předsíní a kuchyní, dveře na obou stranách. Nade mnou bydlí snad nejhlasitější člověk na světe - Steve. Od začátku svého pobytu vím, že dupe, mlátí dveřma a tak. Teď to mám v plné parádě nad hlavou a ještě s vrzáním. Podlaha mého starého pokoje vrže. Součástí tohoto nového exkluzivního příbytku je i karma. Když se v domě topí, karma hučí. V domě se topí celou noc. Karma hučela celou noc a já blbá si nad ránem vyndala špunty z uší a už jsem si je nějak nezvládla nandat zpět, takže jsem se průběžně budila pokaždé, když se karma na pár vteřin utišila a pak začala hučet znovu. Bavíte se? Já teď už taky. To ale není všechno. V půl sedmé vlítli do pokoje kluci a volali: "Tati, tati!" Překvapení bylo znatelné na obou stranách, Dylan se málem rozbrečel. Tak jsem je se zavřenýma očima poslala nahoru za tatínkem a aspoň ještě na tu hodinu a čtvrt jsem zarazila špunty do mozku a usla jsem. No parádní to bylo! Dnes tedy už snad lépe. Špunty si vyndavat nebudu a kluci naštěstí spí u Steph.

Jinak hledám práci, bydlení pravděpodobně až po návratu z ČR. Nejpravděpodobnější varianta je, že zůstanu zatím někde tady v okolí. Buď Woking nebo Guildford. Už jsem načala svůj adventní kalendář a zítra otvírám už třetí okýnko, juch! Letí to neskutečně, což mě na jednu stranu těší, na druhou děsí, protože si musím stihnout před odjezdem najít práci. Ke čtení vám hraje písnička ze soundtracku k novým Hunger Games (dejte vědět, kdo se mno na to půjdete do kina!)

Změna je život aneb téměř dokonalé načasování

Od soboty přemýšlím nad tím, že bych si tu po návratu z Vánoc našla nějakou normální práci a postavila se na vlastní nohy. Včera mi rodinka sdělila, že už mě po Vánocích nebudou potřebovat. Tomu říkám skvělé načasování. Okolnosti už ale tak veselé nejsou...

V sobotu jsem byla v Londýně s kamarádkou Míšou a definitivně jsem dospěla k názoru, že až se sem po Novém roce vrátím, najdu si nějakou normální práci a odstěhuju se od rodinky. Už jsem si s tou myšlenkou pohrávala delší dobu, ale teď to tak nějak zapadlo do sebe. Včera u večeře mi Steph se Stevem řekli, že už mě nebudou po Vánocích potřebovat. Steph se přestěhuje ke svým rodičům (cca hodina cesty autem) a bude každý den dojíždět sem do práce. Kluci budou 3x týdně s ní u prarodičů a zbytek doma. Ze včerejší konverzace jsem pochopila, že se změny začnou dít až právě po Novém roce a ještě jsem se na to extra ptala. Ha, omyl děvče, omyl.

M&M's world v Londýně. Odolala jsem!

Ráno mi bylo řečeno, že si kluky odpoledne vyzvedne děda, odveze je k nim, Steph za nima pak pojede po práci. Ráno se zas všichni jak splašení budou vracet sem (ve špičce trvá cesta klidně i 1,5h). Dylan do školy, Steph do práce a Rhys ke mně. Tenhle týden to tak bude jen jednou. Od příštího týdne už 3x týdně. Blázinec neskutečnej. Kluci z toho podle mě budou úplně vyřízený, že furt budou jezdit sem a tam.

Steve je z toho špatnej. Bylo to na něm dneska vidět, když jsme klukům balili věci a předávali je dědečkovi. On zůstane tady v domě a bude pronajímat zatím ložnici a po Vánocích pak i můj pokoj. V úvahu připadá i varianta, že bych tu zůstala, jen bych si za pokoj platila. To ovšem záleží na tom, jestli si najdu práci tady ve Wokingu nebo jinde.

Už mi chyběly knedlíky. Tak jsem
si dala jeden kynutej. Plněnej zeleninou.
V čínský čtvrti...

Už jsem se předběžně koukala a vybrala jsem si jednu kavárno-restauraci, kde by se mi docela zamlouvalo pracovat. Neplatí špatně a pobočku mají skoro na každém rohu. Podle toho bych tedy i přizpůsobila bydlení. To bude ještě dobrodrůžo. Ale vážně mám radost z toho, že se to takhle sešlo, už jsem se začínala nudit. Jen mám samozřejmě klasický strach z neznámého a taky z toho, že poprvé budu závislá jen a pouze na sobě. Ale těším se na to. Prima je, že pokud do Vánoc nebudu přestěhovaná (což pravděpodobně nebudu, pač by moc nedávalo smysl platit nájem, když tam 14 dní nebudu), můžu si věci nechat tady, abych je nemusela tahat do Čech a zpět.

No tak to je tak ve stručnosti asi vše. Držte palce, ať vše funguje tak, jak si to představuju (jako Hurvínek válku) a brzy dám zas vědět, jak se věci mají. Ke čtení hrají velmi nostalgicky Škorpíci a to i s ohledem na včerejší svátek. Jo a mimochodem, od zítra za měsíc mě máte v Praze! Já se tak těším!!! Vzhledem k tomu zařizování, co mě čeká, to uteče neskutečně rychle.

No co vám budu povídat, bude mi chybět...

Dovolená pokračuje přes Londýn a Woking do Oxfordu

Tak si to jen připomeňme: Z Edinburghu jsme odjížděli v pondělí odpo vlakem s informací, že celá rodinka o víkendu měla nějakou žaludeční virózu a vyblili se z podoby (pardon, takové vyjadřování se nehodí ke slušné slečně). Jak to tedy bylo dál?

Kluci u nás měli dvě noci přespat. Už tak to byly docela manévry, protože Steve teď spí v hostovském pokoji. Tak jsem klukům vmáčkla nafukovací matraci do svého nudloidního kutlošku a počítala jsem s tím, že budu spát s dětma v pokojíčku na zemi. Vzhledem ke zvracecí aféře Steph rozhodla, že budu spát v obýváku. Že mi tam připraví spaní. Okej, no postavila mi tam rovnou stan a v něm "matraci" z polštářů. Škoda, že jsem to nevyfotila, působilo to fakt vtipně. Další vtipnou záležitostí bylo, že oba kluci z Čech jsou tak trochu "antibakti", tedy přehnaně opatrní, co se týče všemožných virů, nemocí a podobně. Kdyby nám Steph dala vědět dřív, asi by se pídili po jiném ubytování. No, takhle to dvě noci přežili v UKtlochu a pokud vím, tak nikdo "nákazu" do Čech nepřivezl a já jsem taky v poho, hurá! Ťuk, ťuk, ťuk! To říkám furt, že imunita mé hostovské rodinky je silná asi jako motýl.

Tak se uvidíme v Bradavicích!

Protože jsme z Edi jeli přes Londýn, rozhodli jsme se pro procházku nočním městem. Nikdy jsem tam za tmy nebyla. Stejně jako na nádraží King's Cross nebo na Piccadilly. První zastávka tedy logicky byla u vozíku na nástupišti 9 a 3/4. Kdo neviděl na sociálních sítích, může se pobavit tady. Fanynka Harryho se ve mně prostě nezapře. Další zastávka byla prozměnu zase na jídlo. Wasabi sushi. Pokud máte rádi sushi a budete někdy v Londýně, tak rozhodně doporučuju. Super ceny i kvalita. Mňam! Posilněni jsme se vydali metrem pár zastávek právě na Piccadilly. Stihlo se mi ještě po cestě urvat ucho od tašky, což bylo jasné znamení, že bych si v Londýně měla konečně koupit kufr na cestu domů. Tak se tedy stalo. Za 20£, no nekup to, že jo. Pak přes Leicester Square směrem na Trafalgar. Jenže na Leicester Square zrovna ten večer probíhala slavností premiéra nových Hunger Games se všemi důležitými herci. Akorát skončila, když jsme tam byli. No, co vám budu povídat, jen myšlenka na to, že tam Jennifer Lawrence pravděpodobně někde ještě je, nebo před pár minutami byla, mě úplně nadchla. Mno nic, tak se zase uklidníme a pokračujem na ten Trafalgar, k vodě a hlavně prosím vás musíme vidět ten osvícenej Big Ben! Viděli. I London Eye a já byla happy! Tak hurá domů a do pelechu. Teda, do stanu.

Oxfordská pohádka. Ani déšť nám
nevadil.

Měla jsem v úterý už normálně hlídat, ale ještě před odjezdem do Skotska mi Steph sdělila, že si bere v úterý dovolenou kvůli nějaké kámošce z Austrálie a já mám tudíž taky volno. Juchů! Naplánovali jsme si tedy s klukama výlet do Oxfordu. Z mojí strany bez jakýchkoliv očekávání. Věděla jsem, že je tam hrad, že je tam univerzita a to bylo asi tak všechno. O to větší tedy bylo moje překvapení z neskutečné krásy a atmosféry tohohle města, kde se snoubí historie budov s mladým studenstským životem. Nestačila jsem koukat kolem sebe a pak už jsem jen říkala: "Krásný tam!" Chvílema jsem si připadala jako v Harry Potterovi, pak jsem zas byla pohlcena historií. Jo a všichni tu jezdí na kole. Kdybych bývala věděla, že je Oxford tak úžasný, pravděpodobně bych směřovala veškerá svá studia už od školky k tomu, abych tady jednou mohla studovat. Čímž bych ráda vzkázala své milované sestřičce, že ona má ještě šanci! Naprosto seriózně přemýšlím nad tím, že až si budu hledat tady v Anglii práci, tak to bude právě v Oxfordu. Zamilovala jsem se! Více fotek bude zase v extra článku. I když jsem London lover, tak pomalu začínám věřit tomu, že většinu potenciálu skrývá Anglie právě mimo svou metropoli.

"Krásný tam!" A taky tam tam a tam!

Od středy se nám vše vrátilo do běžných kolejí. Kluci odjeli někdy po obědě a já se začala domů těšit víc než kdy dřív. Trochu se bojím, že ten poslední měsíc bude fakt náročnej, ale určitě to rychle uteče. Po týdenní pauze jsem zase začala cvičit, normálně jíst, čučet na seriály, spát 8 hodin a tak. Vlastně je to docela prima život. Zítra jedu na celý den do Londýna za kámoškou Míšou, kterou jsem naposled viděla, když nám bylo asi 10 a chodily jsme spolu na skoky do vody. V neděli jsme měli jet do Brightonu, ale nakonec jsme to s děvčaty odpískaly, tak budu odpočívat a dávat dohromady CV pro jeden z mých dream jobů.

Ke čtení vám hraje Damien Rice, který se k atmosféře Oxfordu tak nějak hodí. A mimochodem teď vydal novou desku, která je na dlouhé podzimní večery naprosto ideální.

Moje první anglická dovolená aneb výlet do Edinburghu

Hrozně ráda bych vám popsala, jaký je Edinburgh, ale víte, ono to nejde. Atmosféra a množství krásných historických budov prostě jen tak popsat nejde. Snad tedy alespoň trochu pomůžou fotky. Ale ty až později. Teď se pojďme podívat na zoubek tomu, jak probíhala moje první anglická dovolená v Edinburghu...

Plánovaný odjezd z Wokingu byl někdy po deváté hodině večerní ve čtvrtek. Hezky přes Londýn, tam přestup na bus, celou noc v autobuse, předpokládaný příjezd do Edinburghu v 8 hodin ráno v pátek. V průběhu celého čtvrtka mě chytaly návaly cestovní horečky. Víc než na skotskou metropoli jsem se těšila na návštěvu z Čech, která s námi měla celou dovču absolvovat. Petr (pro neznalé můj bestoš, čti nejlepší kamarád) a jeho komplic Martin. Naší čtveřici pak uzavírala česká aupairka Lucka, která bydlí kousek od nás, takže jsme do Edi cestovaly společně. Kluci přiletěli až tam.

Normální škola,ne?!

Protože chodím vždy a všude pozdě, vyrazila jsem na nádraží, které máme 5 min. od baráku raději s 20 minutovou rezervou. Ještě že tak. Vracela jsem se pro redukci do zásuvky. Stupid me! A vlak měl stejně zpoždění, takže jsem čekala dalších 20 minut na nástupišti a pozorovala ostatní čekající, jak do sebe vesele tlačí hranolky, hambáče a pizzy. I přes zpožděný vlak jsme pořád stíhaly bus úplně v klídku. Na velkých autobusových nádražích tady jsou gates jako na letišti a vy si stoupnete ke svému gatu do fronty a čekáte, až vám pan řidič otevře a vpustí vás k busu. Naskládali jsme se do busu, pan řidič nás poučil o tom, že se tam nikde nesmí kouřit a pít alkohol (skotským přízvukem, takže jsem se musela pekelně soustředit, abych nevyprskla smíchy). A tradá směr sever.

Občas si člověk připadal jako v pohádce.

I přes vcelku hlučné osazenstvo jsme s Luckou prochrupaly celou noc. Do Edi jsme dorazily místo v osm v devět a jaly jsme se hledat náš apartmán a nějakou kavárnu, abychom se nasnídaly. Po doplnění energie v Costě a telefonátu majiteli apartmánu, zda můžeme dorazit dřív, jsme se vydaly směrem k hlavní historické třídě celého Edinburghu, která se měla na následující tři noci stát naším domovem. Lepší místo jsme si snad ani nemohli vybrat. Na jedné straně hrad, na druhé parlament a Arthur's Seat, pár metrů nádherná katedrála a všude blízko. Ach!

Kolem poledne dorazili kluci. No to bylo radosti!!! Hned jsme vyrazili do města. Nemá moc smysl tady popisovat, kde jsme byli a co všechno jsme viděli. Z historického Edinburghu jsme za tři dny stihli vidět snad úplně všechno. Hrad, kostely, katedrály, hřbitovy, univerzitu, další školy, pomníky, vyhlídky, věžičky. Víc fotek se snad dočkáte v samostatném článku. Fotil Péťa, já jen tak zlehka na mobil. Do toho jsme hrozně moc jedli (fish&chips, jacket potatoes, hromadu chipsů, nachos, sýrů, nespočet kafíček, ciderů...) a parádně jsme si to užili. Počasí nám relativně vyšlo. Úplně hnusně snad nebylo ani jeden den.

Šťastná, nejvíc! A taky trochu připitá...

Pokud mám vyloženě vypíchnout nějaké momenty, tak to byl určitě Petrův příjezd, večeře první den, kdy jsme si dali plněnou bramboru (neskutečně obří i v malé verzi), všechny výhledy na město (hlavně tedy z Arthur's Seat), večerní karetní párty (hráli jsme autobus, jedli a popíjeli cidery), návštěvu katedrály, kde hrál mladý pianista Summertime Sadness od Lany Del Rey...Ale nemyslete si, celý výlet byl neskutečně krásný, jen je hrozně těžké to nějak vystihnout.

V pondělí bylo samozřejmě nejkrásnější počasí, jako na potvoru. Odpoledne jsme se všichni vydali vlakem zpět na jih s informací, že celá moje anglická rodinka prozvracela víkend...pokračování zítra.

Ke čtení hraje pohodovka Into The Wild od Lewise Watsona. Tak zítra nášup...

Kýč jak bič! Západ slunce nad městem jsme vychytali hned první den. Ach!

Halloween

Je jedno, jestli tomu říkáte Halloween, Dušičky, Día de los muertos nebo nějak úplně jinak. Celá tahle věc v dnešním světě už téměř ztratila svůj původní význam. Vzpomenout si na ty, kteří tu s námi nejsou. Upřímně se mi protiví mít pro to nějaký vyhrazený den, ale budiž. Já na svého dědu myslím vždy, když to tak prostě cítím. A světe div se, je to častěji než jednou za rok. Dokonce i víc než jednou za měsíc či týden. Myslím na něj téměř denně. Vzpomenu si na něj, když je mi ouvej, když je mi skvěle, když se mi něco povede... Dobře, zamáčkneme slzu a trochu se pobavíme. To se tady totiž na Halloween dělá. Vlastně ani nevím, jestli se tady podnikají depresivní (alespoň pro mě) výlety na hřbitov.

V pátek jsme tu měli 22°C a sluníčko.
Tak jsme obědval venku v tričku.
Teď už tu dva dny v kuse leje.

Na rozdíl od našich Dušiček, připadá Halloween na 31. října. Letos to krásně vyšlo na pátek. Spala u nás kámoška, abychom se už od sobotního rána mohly připravovat na Nightmre Festival v Londýně. Ještě než dorazila Steph domů, zvonili nám u dveří první koledníci s tradičním "Trick or Treat" (Wikipedia překládá jako "Koledu, nebo ti něco provedu"). Krásně vyparáděné a strašidelné holčičky jen o něco starší než Dylan. Maminka jedné z nich říkala, že zazvonily, protože jsme měli v okně nalepenou papírovou dýni. No, neměla jsem tušení, jestli máme někde připravené sladkosti, tak jsem vybrakovala ty našich kluků a doufala jsem, že už nikdo nepřijde, dokud nedorazí Steph. Dýni jsem z okna pro jistotu sundala. Steph přišla a když jsem jí o skupince řekla, udiveně se na mě podívala a říká: "Aha, to je Halloween dneska?!" Takže asi tak. Pro další koledníky jsme nebyli doma a mě bylo chvíli docela trapně. Ale mělo by být spíš Steph, protože k nám chodili kamarádi Dylana a Rhyse. No nevadí. 

Řekly jsme si s Terkou, že to v sobotu nijak nebudeme hrotit. Kapely na festivalu sice začínaly v poledne, ale to byly takové malé čudly. Plán byl se kolem poledne vypakovat z Wokingu. Zkrátím to. Nakreslení masek a vykopání se nám trvalo asi do čtyř. V pět jsme dorazily do Camdenu. Už byla tma a mezi hromadou lidí široko daleko nikdo s kostýmem či maskou. Dokud jsme nevlezly do prvního klubu, kde probíhal festivalový program. Hromada masek, méně či více zdařilých. Jak noc postupovala, byly ze všeho nejstrašidelnější opilci.

Bubuuu! Rozbitá panenka a Santa muerte.

Viděly jsme asi 5 kapel, prošly jsme si potmě Camden market, trochu jme se přiopily vínem (nepila jsem od té doby, co jsem tady, takže to šlo rychle) a chvilku po půlnoci jsme zase jely zpět do Wokingu. Úplně vyřízené, ale spokojené. Jednoznačně nejlepší byli opět moji milovaní Blood Red Shoes, kteří měli i vyzdobené pódium a kostýmy. Překvapením byl King Charles, jejichž zpěvák je neuvěřitelný blázen, ale koncert byl prima. Nadšené jsme byly i z velmi komorního koncertu Matta Groscotta&The Shrives. Tahle bandička vypadala na to, že je jim průměrně tak 15 let, ale neskutečně nás bavila jak hudba, tak jejich komunikace s publikem. Večer jsme zahájily na I Am Giant. Bylo skvělé po dvou měsících (jo, zítra to budou dva měsíce) slyšet živou hudbu a řvát na koncertě. Miluju to! Tolik tedy asi k Halloweenu, který v obchodech již plně nahradily Vánoce.

Okej, ty strašidelné seriózní výrazy nám moc nešly. Rázem
jsou z bubáků roztomilé "panenky"!

Jinak pokud jde o rodinnou situaci, tak je pořád vše stejné. Nikdo by nepoznal, že se něco děje, Steph vybírá byty a kluci jsou stále happy. Dneska jsem je oba málem přetrhla a upřímně bych Dylanovi nafackovala za jeho chování, když jsou doma rodiče, protože se mění v ukňouraného spratka. Bohužel mám pokoj hned vedle jejich, takže řev, kňourání a vymýšlení si v době, kdy má jít spát, je pro mě každodenní klasikou. Ani sluchátka moc nepomáhají. Snad bude mít nový byt tlustší stěny.

Už se jen 2x vyspím a jedu do Edinburghu! Jo! S Klappou! Ještě větší jooo! A až se vrátím, tak už bude zbývat jen 39 dní do odjezdu domů. Jak se to blíží, tak se těším víc a víc a asi z toho za chvíli nebudu spát i když je to ještě dlooouhá doba. Ale tady všechno tak rychle utíká, je to neuvěřitelný. Po návratu z Vánoc bude zas všechno nové. Nový byt, nové kamarádky (dvě z těch mých stávajících se o Vánocích vrací do Čech), nové chování chlapců (uvidíme, jak se vyrovnají s nepřítomností táty).

Ozvu se po návratu z Edinburghu. Užívejte podzim! Pravděpodobně posloucháte Woodkida. Ten pán je génius!

Halloweeny, byty, cesty, plány a prázdniny

Halloween klepe na dveře, podzimní prázdniny jsou v plném proudu stejně jako vybírání našeho nového bytu. Většina plánovaných výletů a cesta domů jsou zařízeny a plánování mého dalšího života "po aupair" je skvělá zábava...

Chápu, že většinu z vás teď nejvíce zajímá, jaká je situace doma, v rodině, s rozchodem. Tak tím tedy začneme. Všechno je naprosto v pohodě. Nezasvěcený pozorovatel by asi těžko věřil tomu, že v téhle veselé rodince něco nefunguje či neklape. Možná kvůli dětem, možná proto, že se mají pořád hodně rádi, možná proto, že chtějí zůstat přáteli. Každopádně spolu Steph a Steve vycházejí perfektně. Žádné hádky, jen Steve si do hostovského pokoje nastěhoval nějaký další nábytek. Steph, Steve a někdy i oba dohromady koukají po novém bytě. Stěhovat se ale pravděpodobně budeme až někdy těsně před mým odjezdem do Čech. Bude veselo. Nijak se nestresuju. Nemá cenu se znepokojovat do té doby, dokud se nepřestěhujeme. Dylanovi přijde zatím cool, že bude mít dva pokojíčky a tak. No chlapče, ono to tak moc cool nebude, ale neboj, zvládneme to.

Tak asi takhle nějak. Bububu

Halloween je za dveřmi, doslova. Obchody nabízí všelijaké dobrůtky a masky už několik týdnů, ale až teď v týdnu je možné vidět v kavárnách obsluhu v kouzelnických kloboucích, s maskami na obličeji a podobně. Ani my přípravu nepodceňujeme, protože se v sobotu chystáme do Camdenu na Nightmare Festival. Vtipné je, že začíná v poledne a končí o půlnoci. Alespoň stihneme vlak domů. V týdnu jsme si zkoušely naše masky. Byla to makačka. Hlavně nalepovací řasy. Zítra tady bude
kámoška Terka spát, tak to ještě doladíme, nalakujem nehty a tak (čti Holčičí večer). No a v sobotu pak miláčci Blood Red Shoes, I Am Giant, King Charles a hromada dalších. Juch, těším se moooc!

Když je venku hnusně (čti britsky), tak
prostě jen čučíme na pohádky. Já, malý
opičák Rhys a jeho oblíbená plyšová
opička.

Dylan je tenhle týden po babičkách, takže si jedem s Rhysem to svoje. Včera dopo byl ale doma, šel s námi na Toddler Group a byl úplně skvělý, vzorný, nejhodnější kluk pod sluncem. Vážně jsem to napsala?! Takže spolu už asi jakože fakt vycházíme. Mají tenhle týden něco jako podzimní/čtvrtletní prázdniny. No nestěžuju si. I když jsme zadobře, tak je tady o poznání větší klid.

Příští víkend nás čeká Edinburgh (a přijede Klappa!!!), pak Brighton, pak Londýn, pak vánoční trhy v Bath, pak ještě nějakej Londýn a 18. Praha! Ani nejde popsat, jak moc se těším. Vůbec to není o tom, že by se mi tu nelíbilo nebo bych byla nešťastná, ale doma je prostě doma. 24. listopadu otevírám první okýnko v Marvelovskym adventním kalendáři a vystačí mi to akorát do 18., kdy pro mě začnou Vánoce. Odjíždět z Anglie budem asi ve tři ráno, to bude ještě legrace. No a zpět busem se Student Agency. Všechno už je koupené a zařízené, tak snad se nic nepo...

Tak takhle to po měsíci vypadá. Z
prvního obrázku je mi teď docela
nevolno. Nejvyšší čas začít něco dělat.
A bude líp! Těším se, baví mě to!

Jinak si pořád pohrávám s různými plány po březnu, tedy potom, co skončím jako aupair. Lepší volnočasová aktivita snad ani neexistuje. Tedy kromě cvičení a jídla. A seriálů. Když jsme u toho cvičení: V úterý jsem měla skončit 30 Day shred s Jillian Michaels, ale protože jsem během celého měsíce vynechala tři dny (včetně úterý, kdy jsme zkoušely masky na Halloween), prodloužilo se mi cvičení do pátku. No a včera mi bylo blbě, takže další náhrada na neděli (v sobotu jsem v Londýně). Každopádně jsem to nevydržela a chtěla jsem zjistit, jestli má moje cvičení nějaké výsledky, protože jsem se celý měsíc neměřila ani nevážila, jen jsem se první den vyfotila. No, mohlo by to být lepší, ale hodlám pokračovat se cvičením dál. Naučila jsem se každý den makat, jíst docela dost zdravě a hlavně je mi psychicky strašně dobře a mám spoustu energie (většinou). Pokud někdo taky cvičíte tenhle program, dejte vědět do zprávy třeba na FB. Máme s pár kamarádkama konverzaci, kde se motivujeme, nakopáváme, stěžujeme si a tak.

No a to je asi tak vše, co mám momentálně na srdci. Užijte si víkend, Dušičky, vzpomeňte si na ty, co už tu s námi být nemůžou a mějte se krásně. Ke čtení hrají I Am Giant, kteří to také rozpálí na Nightmare Festivalu.

A pohádky je konec...

Když přemýšlíte nad tím, že pojedete někam jako aupair, zvažujete různé věci. Problémy, které by mohly nastat. Že děti budou parchanti, že vám nebudou platit, že si z vás udělají otroka, že vás bude obtěžovat hostdad apod. Pravděpodobně vás ale nenapadne, že se rodina během vašeho působení rozpadne...

Pamatujete, jak jsem zmiňovala, že to Steph se Stevem nějak neklape? Bavily jsme se o tom se Steph jednou a pak už nic. Vypadali v pohodě, dohadovali se jako každej normální pár, prostě vše v rámci mezí. Včera ráno mi Steph říká: "Nevim, jestli sis toho všimla, ale rozešli jsme se." What!? Steve bydlí v pokoji pro hosty.  Odhaduju to cca na týden, možná 10 dní. Oba už to oznámili svým rodičům. Dál zatím nevědí co a jak dál (ranní informace). Steph navíc zapomněla zaplatit účet za internet, takže nám celý včerejšek a většinu dneška nešel net. Skvělé ráno...

No nic, vyrazila jsem na kafe s kámoškou, dala spát Rhyse, zacvičila jsem si a nějak jsem to dostala z hlavy. Až do večeře, kdy mi Steph řekla, že se se Stevem shodli na tom, že by vše měli vyřešit do Vánoc. Hlavně stěhování. Steph s klukama si pronajme ve Wokingu nějaký byt (barák by neutáhla), Steve si pronajme nějaký pokoj (na byt nemá). No a já? "Je na tobě, jestli se po Vánocích budeš chtít ještě vrátit nebo už zůstaneš v Čechách." Okej... Víte, mám tuhle rodinu vážně ráda. Vycházíme spolu parádně. Dokonce i s Dylanem je to už docela v klidu. Člověk si říká, že je to všechno nějak moc dokonalý na to, co píšou ostatní aupairky na netu. No a pak přijde tohle. Život. Rovnováha. Funguje to.

Steph se jde už zítra podívat na první byt. Vypadá to, že náplní jednoho z mých víkendů bude tedy i stěhování. Mohla bych se asi teď hned sebrat a odjet, ale proč? Už takhle to bude pro kluky těžký. Hlavně pro Dylana, kterej je moc malej na to, aby chápal, co se děje, ale zas už dost velkej na to, aby mu došlo, že se něco děje. Sotva si zvyknul, že Steph začala chodit do práce, on do školy a v jeho domě žije cizí holka, která mu říká, co má dělat, dostane chuděra další ťafku. Nezávidím mu to. Jasně, za pár let si to bude sotva pamatovat, ale i tak. No prostě se víc kloním k tomu, že se k nim vrátím i po Vánocích. Zatím moc nevidím důvod, proč ne. I v bytě bych měla mít vlastní pokoj, stejnej plat a do března to jsou pak už jen tři měsíce.

Celé je to o tom, že Steph a Steve jsou hodně rozdílný. Ona miluje pořádek, režim, pravidla. Steve je bývalý DJ, v současné době nevydělávající podnikatel, který ale svou práci miluje. Je to takové velké dítě. Občas zapomene vyzvednout Dylana ze školy a kromě vaření doma nijak nepomáhá. Dokud byla Steph na mateřské, bylo vše ok, protože měla čas jak na děti, tak na sebe i domácnost. Teď? Práce, pak dlouho nic, pak děti, ona a domácnost. Myslela, že až začne pracovat (a vydělávat jediné peníze, které tahle rodina má), bude jí Steve pomáhat. S dětma, s úklidem. No a ono to tak úplně není. Steve pracuje od nevidim do nevidim, ale nic z toho není. Upozorňuji, že tohle je stručný výklad toho, co mi řekla Steph. Já můžu těžko soudit, jak to je. Chodili spolu kdysi na střední, pak se dlouho neviděli a pak se do sebe zase zaláskovali teprve šest let zpátky. Dylanovi jsou čtyři. Asi to lehce uspěchali...

Vždycky, když někdo v mém okolí ukončí vážný vztah, tak přijdu o další část iluzí. Jsem optimista, snílek, naivka a věřím na lásku. Jen po káždé takové zkušenosti míň a míň. Život.

Ke čtení trochu ironicky posloucháte mistra klasika Franka Sinatru a jeho Love and Marriage, kde zpívá, že manželství bez lásky prostě nelze...

Podzim, marodi a pohádky...

Stromy se nám krásně vybarvují, počasí je jako stvořené na běhání a bacily lítají všude kolem. Kromě běhání je tedy ideální čas i na horký čaj nebo kakao a pohádky v posteli s těma mejma marodama...

Zásadní informace na začátek: Já jsem pořád zdravá jako rybička. "Ťuk, ťuk!" Ale teda myslím si, že moje imunita teď jede na plný obrátky, aby všechny ty bacily odstřílela. Dylan už sice chodí do školy, ale pořád prská, Rhys občas taky, Steph přišla o hlas a proležela celý víkend až do včerejška. Nemocný je i děda, u kterého Dylan strávil pátek. No, říkám to od začátku, ten hoch je prostě poklad. 

Jsem si pořídila k svátku a jako odměnu
za cvičení.

V sobotu ráno jsem zase běžela Parkrun. Myslela jsem, že budu mít lepší čas než minule, protože jsem se cítila fakt výborně a prdlajs. Byla jsem o pět vteřin pomalejší. Alespoň můžu říct, že podávám vyrovnané výkony. V sobotu se u nás také vystřídali oboje prarodiče. Ti od Steva tady dokonce spali, takže jsem přišla o svou improvizovanou tělocvičnu (také známou jaké pokoj pro hosty). Nevadí, cvičila jsem v zimní zahradě (také známé jako herna). Kromě běhání a cvičení jsem taky byla na kafi a malých nákupech s kámoškou Luckou. Plánování společných výletů je fakt prima. Edinburgh (konečně už máme všechno zařízené), Bath, Brighton...juch juch! Musím z té Anglie taky něco vidět, když už jsem tady.

Mr. Captain! Nejlepší!

V neděli jsem měla jít na kafe s dalšíma kámoškama. Nakonec jel ale hostdad (česky tatínek od rodiny, kde dělá aupair) jedné z nich do Guildfordu, tak nás vzal s sebou a udělaly jsme si neplánovaný výlet. Počasí přálo. Takové to krásné podzimní, kdy sluníčko sice už moc nehřeje, ale pořád potěší. Po třech hodinách chůze po městě jsem byla docela utahná, ale čekal mě ještě první den 3. levelu toho mého cvičení s Jillian. No odcvičila jsem to, ale pak jsem okamžitě odpadla do pelechu.

Steph se v pondělí pokusila jít do práce, ale nějak to nedopadlo. Během poledne se vrátila domů a celé odpo prospala, stejně jako Rhys. Dylan už šel do školy (juch, juch!) A já s prckem jsme si dali takovou tu naší klasickou nenáročnou pohodu s procházkou. V úterý zůstala mamina doma (v posteli), my jsme si zas s Rhysem dali procházku a protože Steph byla s klukama odpoledne doma, tak jsem si šla zaběhat. Musím přece těch 5 km zaběhnout rychleji. Zase bylo úplně nádherně.

Dneska se vše vrátilo do normálních kolejí. Konečně. Ten pravidelný režim nám všem svědčí, řekla bych. S Rhysem jsme si dali herní skupinu, pak relax (Rhys v pelechu, já na gauči s Friends). A teď už padla. Máti je doma, vaří večeři, kluci čučej na telku, já peru a chystám se na cvičení. 

Krásný a starý Guildford!

Zjistila jsem dneska vážně zajímavou věc. Káťa a Škubánek je nejhorší pohádka na světě. Vážně! Ráno jsem to pustila Rhysovi na Youtube a nestačila jsem se divit, jaká je Káťa panovačná potvora. Pořád chudáka pejska komandovala a sekýrovala. "Udělej tohle, udělej tamto!" Žádné prosím, žádné děkuji. Fuj! Pohádky jsou vůbec zajímavá záležitost, když se na ně díváte (nebo je čtete) jako dospělí. No a pak se ty děti nemaj chovat tak, jak se chovají...

Ke čtení vám hraje Lou Reed takovou příjemnou záležitost jménem Walk on the Wild Side. "Tutututudu, tutututudu..."

Vítejte u nachcípánků!

Tak za sebou máme další pracovní týden.  U nás převážně propršený, prosmrkaný, prokašlaný, unavený a líný...u všem kromě mě! Ťuk, ťuk! Já jsem zdravá  a plná energie...

Pondělí nám celé propršelo, tak jsme s Rhysem zůstali doma, četli jsme si knížky, koukali na pohádky a měli jsme takovej línější den. Dylan začal chrchlat. V úterý byl Rhys nějakej malátnej, zase pršelo, tak jsme zůstali doma, žádná herní skupina. Dylan stále chrchlal. No a v noci z úterý na čtvrtek přišlo takové malé marodpeklo.

Dylanův kašel se zhoršil tak, že z toho celou noc zvracel. Rhys nespal, protože prostě proto. Asi byl v baráku docela šrumec (ještěže mám špunty). Ve středu ráno mě tedy čekalo překvapení v podobě Dylana v pyžamu zůstávajícího doma a Rhyse, který už v devět polehával únavou. Doma zůstal i Steven s tím, že bude pracovat z domova a starat se o Dylana. Tak jsem malýho sbalila a vyrazili jsme na toddlers group, aby na něj Dylan moc neprskal. Vydrželi jsme tam hodinu a Rhys už usínal. Tak jsem ho hned doma šoupla do postele. Stevovo hlídání Dylana probíhalo krásně chlapsky. Pustil mu televizi a celý den na něj kašlal. Večer už vypadali oba (Dylan i Rhys) docela v pohodě.

Jeden z mála momentů, kdy Steve
nepracoval a věnoval se klukům...

Protože Dylan nemohl do školy ještě ve čtvrtek, tak si Steph vzala dopoledne volno a byla s oběma klukama doma. A já měla volno na kafe! Juch! Po návratu z veselé kávy s kámoškou (naplánovaly jsme si Harry Potter movie maraton!!!), jsem šoupla prcka do postele a čekalo mě odpoledne s Dylanem. Uf, přežijem to? Měl s náma být doma i Steve, ale nakonec šel do práce s tím, že se vrátí dřív. Vrátil. I s prací a kolegyní (nebojte celou dobu seděli v obýváku a byli pod mým dohledem). Má nový projekt a tak si přitáhl práci domů. Nejradši bych ho profackovala. Tak jsem klukům udělala večeři, dala jsem je spát, zacvičila jsem si, uvařila jsem večeři sobě, zaskypovala jsem si s Terkou a našima a ještě jsem vybrala nějaké možnosti ubytování do Edi. Takhle natřískanej den jsem dlouho neměla. Ale bylo to super.

Dneska mělo být krásně. A taky bylo (polojasno a 17°C). Dokud jsme se nerozhodli, že půjdeme odpoledne do parku. Začalo pršet. Naštěstí jen přeháňka, tak jsme stejně vyrazili a užili si podzimní procházku. Dopoledne jsme byli na herní skupině, ale jen chvilku. Rhys se po mě zas celou dobu válel a vůbec si nechtěl hrát s dětma. Dylan měl zas v noci nějakej záchvat, tak ho ráno odvezli k babičce, aby Rhyse nenakazil. Zůstává tam i přes noc. Klidnější odpoledne a večer jsme tu ještě

Venku podzim a v obchodech Vánoce...nebo ne?

neměli.

Já bych teda řekla, že i ta příroda už je
docela vánočně vyzdobená. Krása!

Před námi je víkend plný kafíček s kámoškama, relaxu, cvičení a snad pohody. V neděli začínám 3. level 30 day shred, zítra ráno asi zas Parkrun, pokud nebude nějak hodně pršet. Největší radost mi v týdnu udělalo, když jsem si zapsala do diáře všechny svoje plánovaný setkání v Londýně, výlety apod. a zjistila jsem, že mi do vánočního odjezdu zbývají asi tak 2 víkendy, kdy nic nemám. Juch, hurá a tak vůbec! Vim, že je teprve půlka října, ale já už asi musím začít kupovat dárky, řešit Silvestra a hlavně konečně vyřešit tu cestu domů.

Užívejte víkend, užívejte festival světel Signal, užívejte podzim (žádný depky, jasný?!) a já se zas nějak ozvu. Slibuju! Ke čtení hraje kouzelná Katie Melua.

Malé osobní výzvy, velká vítězství!

I přesto, že jsem o víkendu nebyla na žádném výletě, mám za sebou skvělé dva dny! Omlouvám se za velkou pauzu (pokud někdo postrádal zážitky z Wokingu)...

Protože jsem naposled psala ve středu, pojďme si v rychlosti shrnout čtvrtek a pátek. Ve čtvrtek jsem byla venku s jednou slečnou, která za sebou má docela hroznou aupair zkušenost a pak potkala nejhodnějšího člověka na světě. No prostě zajímavý příběh, ale o tom možná jindy. I přesto, že je taky Češka, domluvily jsme se, že budeme mluvit anglicky, abychom si ten jazyk trochu zlepšily. Vždycky to přece může být lepší. Bylo to hrozně prima. Povídaly jsme si asi tři hodiny. Pak už jsme bohužel museli s Rhysem domů. On do pelechu a já cvičit. Zbytek dne utekl jak voda.

Zdravě a vegansky. Největší dobrota!

V pátek se asi nic moc nedělo. Je začala jedna z mých malých osobních výzev. Řekla jsem si, že se zkusím min. po tři dny vyhnout jídlu živočišného původu. Z jídelníčku jsem tedy vyškrtla ryby, mléko, jogurt, sýry. No, přátelé...vydržela jsem to do dnes, ale povím vám, je to fuška. Pořád číst, jestli v něčem není vajíčko, mléko a tak (všichni vegani mají můj obrovský obdiv! Adunko, seš hrdinka!) Takže od zítra se vracím ke své rybí stravě. Ale ráda bych ty mléčné výrobky i ty rybičky nějak omezila. Nemusím to jíst každý den. Otázka pro ty vegany, co znám: Jedí vegani med? Jestli jo, tak jsem to vydržela teda jen do včerejška. Neva, šlo hlavně o ty mléčné výrobky a vajíčka. Mám z toho radost a cítím se výborně.

Další malá výzva přišla v sobotu ráno. Přihlásila jsem se se Steph na ten 5 km běh v parku. Lepší začátek víkendu a dne jsem si snad ani nemohla přát. Svítilo nám sluníčko, ale nebylo vedro. Ideální běžecké počasí. Vím, že pět kilometrů je prd. Ale docela dlouho jsem běhat nebyla. Přešla jsem od běhání ke cvičení doma (30 day shred, kdyby to někoho zajímalo). Dala jsem si tedy za cíl, uběhnout celý závod vkuse bez zastavení či přechodu do chůze. Malý cíl, ale nebylo úplně lehké ho splnit. Dala jsem to. Měla jsem radost. I za Steph, která se minulý týden zastavila 4x a tentokrát ani

A jakou barvu máte po tréninku vy?! :D

jednou. Ten běh (je nesmysl ho nazývat závodem), má neskutečně přátelskou atmosféru. Dobrovolníci fandí všem. Rychlým i pomalým. Ti rychlí, kteří si přidají kolo navíc, vás hecují. Vy povzbuzujete ty, kteří před vámi zastaví nebo přejdou do chůze. Tak zas příští víkend. Možná se někdy přihlásím i jako dobrovolník na přípravu trati.

Jo abych nezapomněla: Telefon funguje! Na displeji má sice permanentní "čajovej filtr", ale jinak všechno šlape. Mám neskutečnou radost a opět jsem závislá. Ale uvědomuju si to a hodlám na tom pracovat. Třeba to bude další z mých výzev.

Trochu nám tu v posledních dnech
pršelo. To se nesmí podcenit a tak
si raději nazujeme gumáky i doma.
Co kdyby...

Dneska jsem byla na kafi s tou španělskou aupair, co u nás byla ve středu. Má vtipnej španělskej přízvuk, ale je neskutečně milá, pozitivní a chce na sobě makat. Juch! Tak jsme se domluvily, že se spolu budem učit tu zpropadenou anglickou gramatiku. Dozvěděla jsem se toho spoustu o Španělsku a ona zas o Čechách. Třeba mi časem pomůže oprášit mojí španělštinu na úrovni "Si. No." A mami, je ze Santiaga de Compostela!

No, tak tolik můj víkend. Doufám, že jste si užili Street Food Festival ve Stromovce, Designblok a další radosti pražského kulturního života. Taktéž doufám, že jste byli všichni volit. Zejména ti, kteří nejvíc na FB remcají. K tomu pozitivnímu čtení vám hrají milovaní Hurts, kteří tak pozitivní nejsou, ale hrozně dlouho jsem je neslyšela.

Čím dál lépe (výjimečně bez ironie)

Když se mě v posledních dnech někdo zeptal, jak to tady jde, má odpověď vždy byla: "Čím dál tím lépe." A opravdu. Dny utíkají hrozně rychle, potkávám nové lidi a Dylan začíná být snesitelný...

Po výživném pondělku (telefon) jsem se dočkala úterka, který utekl tak rychle, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už byla středa (o které jsem si zas ráno myslela, že je čtvrtkem). Mám tady v tom trochu guláš, ale hlavní je, že ve správný den vždy přijdeme na správnou herní skupinu a že vím, kdy je víkend. Za mojí lehkou dezorientaci v čase můžou zejména sny. Nebyla noc, kdy by se mi tu něco nezdálo. Většinou jsou to sny velmi živé a já se vždycky probudím úplně zblblá. Pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a co se děje (Mikejlo, seš v UK jako aupair a ta párty, na které jsi byla, je v Praze. Ne, opravdu jsi tam nebyla...). Tak asi tak.

Po včerejší herní skupině jsme šli s Rhysem ještě do města a do postele se dostal v jednu (o cca 0,5-1 h později, než chodí spát normálně). V půl pátý jsme ho normálně museli jít vzbudit. Závist největší. Miluje spánek! Naprosto mu rozumím. Potom, co se Dylan vrátil ze školy, přišla návštěva. Moje návštěva! Španělská aupair, co bydlí nedaleko. Moc jsme si nepokecaly, pač Cristina neumí skoro anglicky, ale snaží se a já jí ráda pomůžu, je to milá holka. Ovšem její svěřenec? To je teda poklad. Hned bych mu dala na prdel. Dělá si z ní otroka, furt řve a je jak utrženej ze řetězu. Zlatí moji klidní hoši. Teda, oni jsou klidní (v rámci mezí) jen dokud jsou se mnou. Jakmile se vrátí jeden z rodičů z práce, tak se z nich stávají ječící monstra a já zdrhám do pokoje a nasazuju sluchátka.

Dnešek byl tak nějak normální, ale já asi moc ne. Byli jsme na herní skupině, Rhys chrupal asi do tří, pak přišel Dylan, kluci si hráli. Normální den. Já ovšem byla tak utahaná, že jsem v půl pátý vytuhla v křesle a bylo mi úplně jedno, co se kolem mě děje. Vzbudilo mě zachrastění klíčů v zámku, tak jsem se rychle vrátila do polohy sedmo, pozdravila jsem Steva a odklidila jsem do svého pokoje, kde jsem usla na další hodinu. Nechápu. Asi jsem blbě jedla, nebo nevim.

Zítra jdu na kafe s jednou Češkou, co tu bydlí, tak jsem zvědavá.  Mám rozjednaná i nějaká další kafča a tak. Já si tady ten sociální život prostě vyrobím!

Vzhledem k tomu, že můj telefon stále odpočívá v rýži, tak se musíme obejít bez fotek. Snad jen jedno kýčové ohlédnutí za Londýnem bych si dovolila (pro maminku, která fotku omylem smazala). Ke krátkému čtení vám hraje Phillip Phillips, kterého jsem objevila teprve včera.

Kýč jak bič!

Pořád se něco děje...a když je zrovna klid, tak si tu zábavu vyrobíme

Nudíte se? Pak pro vás mám jednoduchý návod na to, jak se zabavit minimálně na půl hodiny a navíc se ještě zbavíte závislosti na svém telefonu...čti dál a bav se, dnes to totiž bude vážně k popukání.

Tak tedy:

1) Uvař si čaj s mlékem, protože venku celý den leje. Teplý drink ti udělá dobře.
2) Sedni si i s čajem na gauč. Seš v takovém polosedu, nohy na gauči, hrnek s čajem balancuje na břiše, podpírán nohama. 

3) Uchop telefon, protože ti bliká zpráva na messengeru. Zprávu přečteš a jak chceš začít odpovídat a telefon uchopíš trochu jinak, tak ho hodíš do hrnku s tím vroucím čajem.

4) Půlku čajem na sebe vylej, jak se snažíš co nejrychleji vylovit telefon. 

5) Vylov telefon, kterej se pořád tváří jako živej a nezačni zmatkovat.

6) Rozebrat, vysušit a šup s nim na topení. 

Ve všech parcích tu běhají veverky.
Některý i žerou z ruky.

Neee, na topení prej ne. A pak zas prej jooo. No tak jak se v tom má ženská vyznat, když se ani ajťáci neshodnou?! Ještěže většinou má ženská doma jen jednoho chlapa, kterej jí poradí, co má dělat. A když ho doma nemá, tak to dopadá takhle. Každej chlap radí něco jiného a pak bych já radila, jít zlatou střední cestou a použít ženský selský rozum. Držte všichni palce, ať se z toho mé HTC vzpamatuje. Mám sice zálohované fotky i hudbu (díky tomu skvělému člověku, který vymyslel Dropbox), ale některé kontakty jsou bohužel pouze v telefonu. A navíc k němu mám hluboký citový vztah. Zažili jsme toho spolu už docela hodně a hodně toho přežil. Jinak nás tedy teď čeká minimálně jeden příspěvek (ten příští) bez fotek. Pokud to HTC rozchodí. Pokud ne, tak budete bez fotek asi až do Vánoc a nebo holt budu muset vyhrabat z kufru kompakt a tahat kompakt.

Jedna zlatá pani pro Báru.

Kromě toho, že jsem dnes dala svému telefonu čajovou lázeň, jsem se také nesčetněkrát kousla do pusy a do jazyka (proč?!), ale jinak jsem měla moc prima den. Dostala jsem z Čech dárek k loňským Vánocům (neptej se, nemá to logiku), který mi neskutečně rozsvítil den, kdy pořád jen pršelo. Takže díky Bobe! 

Ještě než se pustím do líčení včerejšího Londýna, tak se musím pochlubit, co se mi povedlo v sobotu. Bylo neskutečně hnusně, rodinka někde po výletech. Já jsem se učila, koukala jsem na Friends, vyprala jsem dvě pračky (miluju sušičku prádla), uvařila si večeři a hlavně: Jsem nahodila pojistky. Jsem přišla do garáže, chtěla jsem rozsvítit a nic. Tak jsem si říkala, že je asi prasklá žárovka. Tak jsem narvala prádlo do pračky a nic. Ha! Pojistky! A pak mi došlo, že když nejde garáž, tak nejde ani přilehlá zimní zahrada, kde je mrazák. Což je vážení seriózní problém. Bez mrazáku by tahle rodina nepřežila ani den. No, tak jsem se vydala hledat ty pojistky. Po 3 minutách jsem je našla schované v přístěnku pod schody. Jo, tam jak spal Harry! Tady spí tak akorát vysavač. Měla jsem pravdu, jedna pacička byla vyhozená, tak jsem jí hodila zpět a budiž světlo! Byla jsem na sebe nesmírně pyšná. Když jsem pak za světla přišla do garáže, kde jsem chodila potmě bosa, zjistila jsem, že na zemi je obří pavouk. Ehm, když jsem ho přeskakovala jak půlmetrovou překážku, už jsem na sebe tak pyšná nebyla...

Cíl našeho londýnského bloudění. Royal Observatory Greenwich

Juch, fotka s poledníkem...i když to
spíš vypadá jako metr...

Tak tedy Londýn. Je to neuvěřitelný, ale počasí mi zatím přálo během každého výletu. V neděli svítilo sluníčko, ale byla teda trochu kosa. Vyrazily jsme s kámoškou aupairkou do Greenwich, mrknout na poledník. Na Waterloo jsem si jako obvykle koupila sushi na pozdější piknik a vyrazily jsme metrem a nadzemkou až jsme dorazily kamsi do Greenwich.

Tam začala pořádná psina. Na mé mapě z průvodce Lonely Planet už Greenwich není, takže jsme využily mapy místní. Shodly jsme se na tom, že musíme vpravo a že tam dál určitě už nějaké cedule budou. Tak jdeme a furt nic. Vrátily jsme se, mapu si vyfotily a znovu jsme se shodly na tom, že to musí být vpravo. Došly jsme na jakousi křižovatku a tam jsme zjistily, že jsme asi měly jít na úplně druhou stranu. Tak jsem se vrátily k nádraží a pak na druhou stranu. Ha a tady najednou cedule a směrovky byly. Každopádně nám tohle malé bloudění ubralo hodinu času a dost energie. Tak šup na kopec k observatoři, menší pátračka po kousku poledníku, za který se nemusí platit vstup, nezbytné fotky a hurá na lavičku a jídlooo! Hladová ženská! Je něco horšího?! Přiznávám, není. Obě jsme byly o moc spokojenější, když jsme se najedly a kochaly jsme se výhledem na Londýn. 

Dá se obědvat na krásnějším místě?
Londýn jako na dlani.

Pak zpět z kopce krásnou uličko k Temži a lodi Cutty Sark. Je to stará obchodní loď, která dříve vozila čaj. Teď je možné si ji prohlédnout, ale na to pečem, k vodě jsme se vydaly kvůli něčemu jinému - pěšímu tunelu pod Temží. Předem upozorňuji, že je to sice prima zážitek, ale člověk nesmí ani trochu trpět klaustrofobií. Prošly jsme se tedy 14 m pod hladinou Temže na druhou stranu na nadzemku a hurá do Hyde Parku. Další procházka, tentokrát k památníku princezny Diany. Je to takový umělý kruhový potok (radši si rozklikněte ten link, těžko se to popisuje). V těch cca 12°C si v té ledové vodě ráchalo nohy docela dost dětí, nepochopíš. Tady sváča a zpět, tentokrát do St. James Park a k Buckingham Palace pozdravit královnu. Kousek za palácem už se Lůca oddělila a já pokračovala dál sama. Pěšky k Horse Parade, ale moje nohy už děsně stávkovaly a jak jsem se najednou neměla s kým bavit, tak sem se na to nějak začala soustředit. Rozhodla jsem se tedy také pomalu vyrazit domů. Pěšky na Westminster a hurá metrem na Waterloo a dom. 

Přijela jsem do Wokingu, těšila se na klid a spánek. To mi ovšem nebylo souzeno. Tatík, bývalý DJ, si tady jel nějakej housovej set. Uf, sluchátka až do mozku, večeře do postele a v půl desátý jsem byla tuhá.

Krásná Cutty Sark

Ke čtení vám hraje nový singl Výhled z chystané desky Symboly mých milovaných Calm Season. Adama jsem si měla v páté třídě na škole v přírodě vzít za muže. Ale nějak jsem to psychicky neustála a dala jsem mu košem. Je to skvělej člověk a hudebník! Nezapomeňte vyrazit 28. října do Akropole na křest týhle úžasný nový desky.

Zdravíme královnu!