"Do Vánoc vše zůstane při starém..." Ne tak úplně

Už v minulém příspěvku jsem se zmiňovala o tom, že navzdory ujištění, že do Vánoc bude vše probíhat v normálním rytmu, se pár změn událo. Na můj vkus se jich během týdne událo víc než dost. Kluci lítají (vozí se autem) z jednoho "doma" do druhého "doma", já se musela přestěhovat do jiného pokoje a máme v baráku nového nocležníka, tedy vlastně nocležnici...

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala ze šoku, že se moje host family definitivně rozpadá a smířila jsem se s tím, že si najdu po práci, přišly další změny. Na škole nás učili, že se tomu říká salámová metoda. Dotyčnému informace prostě dávkujete po malých kouskách (ukrajujete kolečka salámu). Nevím, jestli to bylo plánované nebo ne a vlastně je to jedno.

Minulý týden mi Steve kromě jiného řekl, že by chtěl co nejdříve začít pronajímat ložnici, aby měl na zaplacení baráku (jsou tady v pronájmu). Proč ložnici? No protože je to nejhezčí pokoj v domě a může si za něj říct nejvíc peněz. Fajn. To, že z "co nejdříve" bude "do týdne", mě fakt nenapadlo. Druhý den už se na pokoj byla podívat zájemkyně, v sobotu to odkývala a v pondělí se měla nastěhovat. Prý nakonec zítra nebo co. Je to mladá Indka, která je v Anglii teprve tři týdny. Dělá nějaké IT (neptejte se mě, rozumím tomu jak koza petrželi) tady ve Wokingu. No a se svým velmi výrazným indickým akcentem s námi bude od zítra sdílet koupelnu, kuchyň a vlastně i život.

I Rhys se do stěhování zapojil. Aneb najdi na fotce dítě.

Poté, co jsem se sotva vzpamatovala z Indky mi Steve jen tak mimo řečí v sobotu sdělil, jestli bych se mohla přestěhovat do dolního pokoje pro hosty, že by v "mém" pokoji bydlel on. Proč? No aby děti nebyly na patře samy s tou cizí paní, kterou nastěhoval do domu. Ehm, okej. Kdy? Co nejrychleji, ona se má nastěhovat v pondělí. Aha, takže se během neděle mám přestěhovat. Jo, přesně takhle jsem si vždycky přála trávit nedělní odpoledne.

Aby ten víkend náhodou nebyl málo zábavný, tak se Steve hrozně střískal (čti opil) někde venku s nějakým kámošem, se kterým pak ještě pravděpodobně pokračovali u nás. Mohu se jen domnívat, už jsem spala, když dorazili. V neděli ráno si takhle jdu udělat snídani a....málem jsem umřela leknutím. Na gauči v obýváku si to chrupal cizí chlap. V kuchyni spoušť, jak kdyby se tady prohnalo tornádo, poklop od sporáku vyhozenej z patnů a sporák nefungoval. Oh yeah, díky kluci! Tak jsem si v mikrovlnce udělala ovesnou kaši (rozhodně jsem se při tom nesnažila být potichu) a odebrala jsem se zpět do svého kutlošku. Mohla jsem si sice věci zabalit, ale nemohla jsem se přestěhovat, protože v pokoji pro hosty byl do teď nastěhovaný Steve. A ten strávil celý den v posteli s dost děsivou kocovinou. Ale víte co, vůbec mi ho nebylo líto.

Odpočítávání začalo! Těším!!!

Přestěhovala jsem se včera. No a takhle blbě jsem se tu za ty tři měsíce nevyspala snad ani jednou. Můj nový pokoj se nachází mezi předsíní a kuchyní, dveře na obou stranách. Nade mnou bydlí snad nejhlasitější člověk na světe - Steve. Od začátku svého pobytu vím, že dupe, mlátí dveřma a tak. Teď to mám v plné parádě nad hlavou a ještě s vrzáním. Podlaha mého starého pokoje vrže. Součástí tohoto nového exkluzivního příbytku je i karma. Když se v domě topí, karma hučí. V domě se topí celou noc. Karma hučela celou noc a já blbá si nad ránem vyndala špunty z uší a už jsem si je nějak nezvládla nandat zpět, takže jsem se průběžně budila pokaždé, když se karma na pár vteřin utišila a pak začala hučet znovu. Bavíte se? Já teď už taky. To ale není všechno. V půl sedmé vlítli do pokoje kluci a volali: "Tati, tati!" Překvapení bylo znatelné na obou stranách, Dylan se málem rozbrečel. Tak jsem je se zavřenýma očima poslala nahoru za tatínkem a aspoň ještě na tu hodinu a čtvrt jsem zarazila špunty do mozku a usla jsem. No parádní to bylo! Dnes tedy už snad lépe. Špunty si vyndavat nebudu a kluci naštěstí spí u Steph.

Jinak hledám práci, bydlení pravděpodobně až po návratu z ČR. Nejpravděpodobnější varianta je, že zůstanu zatím někde tady v okolí. Buď Woking nebo Guildford. Už jsem načala svůj adventní kalendář a zítra otvírám už třetí okýnko, juch! Letí to neskutečně, což mě na jednu stranu těší, na druhou děsí, protože si musím stihnout před odjezdem najít práci. Ke čtení vám hraje písnička ze soundtracku k novým Hunger Games (dejte vědět, kdo se mno na to půjdete do kina!)