Nejprve tedy asi ta práce. Jsme takhle jeden čtvrtek večer měli v práci sakra lítačku. Vůbec nezastírám, že jsem byla pořád rozhozená ze Zélandu a lehce protivná (modří vědí, že to umím). Kuchyň nestíhala a já jsem na kuchaře štěkala jednu připomínku za druhou. Po směně za mnou přišel jeden z kuchařů s tím, že jsem na děvče velmi hlasitá a drzá. Nutno podotknout, že nikdo nekomunikuje se zákazníky hůř, než tenhle pán. Věčně se mračí a jeho kecy jsou buď "ostré" nebo sexistické. No dobrá. Pak si přihodil šéf s tím, že kuchař má pravdu a měla bych se uklidnit. Fajn kluci, vím to o sobě a zkusím na tom pracovat. Asi to chce víc meditace. Jen nám zkuste na tradičně busy čtvrtky přihodit ještě jednoho člověka na plac a všichni budou happy. Další dny jsem se tedy snažila být nejmilejší Mikejlka. Slušnost a vstřícnost sama. V sobotu jsem se velmi slušně zeptala onoho kuchaře, zda jsou na cestě i hranolky pro jeden stůl. Dočkala jsem se okřiknutí "Shut up! Shut up!" a velmi ošklivého pohledu. S konstatováním, ať se kuchař uklidní, jsem se sebou uzavřela dohodu, že se nebudu rozčilovat a s touhle osobou už nepromluvím, pokud to nebude nezbytně nutné. K mé velké radosti jede tenhle zločlověk na dva měsíce na dovolenou. Díky Vesmíre.
Pamatujete si ještě na toho kuchaře, co mě opakovaně zval na večeři? Několikrát jsem ho odmítla a zasmáli jsme se tomu. Pak si to vzal osobně a chvíli jsme spolu nemluvili. Jednou jsme se pak pohádali v kuchyni kvůli objednávce, vzduch se pročistil a všechno bylo ok. Až do minulé soboty, kdy v kuchyni poslouchali nějaké děsivé turecké techno a já se začala smát. Znáte mě, to já tak občas dělám. Ráda. Na otázku, čemu se směju, jsem upřímně odpověděla, že mi ta hudba přijde směšná a nelíbí se mi. Což už jsem mimochodem předtím řekla několikrát a dočkala jsem se třeba i změny playlistu. Tentokrát jsem se ale dočkala seřvání na tři doby s tím, že nikoho nerespektuju, že si myslím, že jsem nejlepší na světě a ať si laskavě svůj názor nechám příště pro sebe. No, i muži mají své dny. Jen se už nějak nedivím tomu, co se ve světě děje, když někdo uráží náboženství těhle horkých hlav. Ono totiž stačí, když se vám nelíbí jejich hudba a už jste na black listu. Nevím, jakou roli v tom hraje uražená ješitnost tohohle člověka, každopádně už je to druhý kuchař, se kterým nemluvím. Zbytek je snad v pohodě. Ťuk, ťuk...
 |
| Kostely a katedrály mě asi nikdy nepřestanou fascinovat. Další z krásných kousků v Guildfordu |
Pamatujete si ještě na toho kuchaře, co mě opakovaně zval na večeři? Několikrát jsem ho odmítla a zasmáli jsme se tomu. Pak si to vzal osobně a chvíli jsme spolu nemluvili. Jednou jsme se pak pohádali v kuchyni kvůli objednávce, vzduch se pročistil a všechno bylo ok. Až do minulé soboty, kdy v kuchyni poslouchali nějaké děsivé turecké techno a já se začala smát. Znáte mě, to já tak občas dělám. Ráda. Na otázku, čemu se směju, jsem upřímně odpověděla, že mi ta hudba přijde směšná a nelíbí se mi. Což už jsem mimochodem předtím řekla několikrát a dočkala jsem se třeba i změny playlistu. Tentokrát jsem se ale dočkala seřvání na tři doby s tím, že nikoho nerespektuju, že si myslím, že jsem nejlepší na světě a ať si laskavě svůj názor nechám příště pro sebe. No, i muži mají své dny. Jen se už nějak nedivím tomu, co se ve světě děje, když někdo uráží náboženství těhle horkých hlav. Ono totiž stačí, když se vám nelíbí jejich hudba a už jste na black listu. Nevím, jakou roli v tom hraje uražená ješitnost tohohle člověka, každopádně už je to druhý kuchař, se kterým nemluvím. Zbytek je snad v pohodě. Ťuk, ťuk...
Abych uzavřela kapitolu práce: máme novou kolegyni. Náš multi-kulti kolektiv se rozrostl o slečnu z Rumunska. Takhle to tady funguje prý ale všude. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Španělsko. Slečna je milá, jen nikdy nedělala servírku a tak za náma občas vlaje jak hadr na tyči, když máme plno. No co, každej jsme někdy začínali. Jen já asi nemám dost trpělivosti na to, jí vodit za ručičku.
 |
| Malé radosti na cestě do práce. Když je krásně, je tu krásně. |
Tak jedeme dál. Teda vlastně letíme. Letíme domů. Za neuvěřitelných 12 dní. Teda vlastně už jen za 11 dní budu touhle dobou sedět ve vlaku na letiště, kde mě bude čekat dobrodružná noc. Mikejla totiž zas jednou nemyslela a koupila si letenku na 6h ráno a ještě k tomu z nejvzdálenějšího letiště, které v Londýně je. No, tak si to holčičko vyžer. Každopádně už mi přišel příruční kufr a můžu klíďo začít balit. Ale co vlastně? Teoreticky bych si měla zabalit věci, která pak v Čechách už nechám, protože nemá moc cenu je vozit zpět na měsíc a půl. No, tak asi zimní oblečení si odvezu?! To zas bude balení na celý den. Asi si k tomu koupim nějakou flašku, ať to jde lépe. Ale noc na letišti i balení, mi za to "doma" rozhodně stojí. Těšim, těšim. Jo a zařiďte mi prosím někdo jaro a rozkvetlý Petřín. Díky!
 |
| Někdy je těžký najít ztracenej balanc. Ale když se to povede, jde všechno zas líp. |
No a teď k tomu poslednímu bodu. Tedy mému dalšímu směřování. Dlouho jsem zvažovala, jestli s tím ven takhle veřejně, ale protože už to spousta z vás ví, tak nemá cenu dělat caviky. Navíc bych se stejně někde prokecla...Chci zkusit pohovor na letušku k Fly Emirates. Tedy k jedné z nejúspěšnějších leteckých společností na světě. Dostat se k ním není vůbec snadné, protože celosvětová konkurence je obrovská. Proto piluju anglickou gramatiku (součástí pohovoru je test z angličtiny), snažím se dostat do co nejlepší formy (co si budem povídat, modelka nejsem) a zatím pouze teoreticky pracuji na svém CV (prokrastinace je mrcha). V Praze vyrobím fotky, pošlu CV a budu doufat, že si mě pozvou na pohovor v Londýně. Pak budu taky doufat v to, že prolezu všemi koly a že dostanu za 4 týdny telefonát z Dubaje. V tom případě by mě pak čekalo stěhování do Dubaje, 5 týdenní školení a vzhůru do oblak. Tahle část je ale tak teoretická a vzdálená, že na ní zatím moc nemyslím. Každopádně by touhle prací dostalo smysl jak moje vzdělání (hotelovka, na vysoké cestovní ruch), tak i práce v indické či turecké restauraci a multikulturním kolektivu. Tak uvidíme...
Tak mějte všichni prima večer, den a vlastně i život. Neseďte doma na zadku a zkuste bojovat o to, co vás baví a naplňuje. Ještě se párkrát ozvu, než pojedu domů (pokud technika bude fungovat, jak má). Pak už budem krafat u kafe. Ke čtení hraje Better Than That z nové desky Marina And The Diamonds. A i když je písnička o něčem úplně jiném, tak mi její název iniciuje to, že když vám v životě něco nevyjde, tak na vás možná čeká za dalším rohem něco ještě lepšího...doufám.
