Život není fér a ty se z toho nesmíš po...

Život není fér a já s tím pořád ještě nějak neumím pracovat. Jak jsem člověk pozitivní, věčně snící a věřící v dobro, je pro mě pak těžké přijmout fakt, že některé věci neovlivním. Je jedno, jestli se na ně připravuju, jestli si zjistím všechny potřebné informace sama, prostě jestli udělám své maximum. Někdy to nestačí a nenaděláš nic. Řeč je tentokrát o žádosti o Working Holiday Visa na Nový Zéland.

Kdo mě zná, ví, že na Zéland už chci nějakej ten pátek. Poprvé jsem chtěla žádat o vízum minulý rok. Protože v roce 2013 trvalo několik dní, než se kvóta 1200 víz zaplnila, nijak jsem nespěchala a jela na hory do Rakouska s tím, že žádost vyplním tam. Jaké bylo moje překvapení, když ani ne po 24h byla všechna víza pryč a já se tedy nedostala ani k samotnému vyplňování žádosti. Později jsem se dočetla, že to trvalo cca 40 minut. Trochu jsem to obrečela a rozhodla jsem se, že pojedu do Anglie. Trochu se otrkat a vydělat nějaké prašule.

Na letošní otevření kvóty jsem se připravila nejlépe, jak jsem mohla. Několikrát jsem si vyzkoušela vyplnit žádost přes jinou zemi pod falešným účtem, aby mě nic nepřekvapilo. Včas jsem zjistila, že mi pas končí v roce 2017 a vypočítala si, jaké datum musím vyplnit, abych se vešla termínově i s návratem z NZ. Měla jsem dostatečný obnos peněz na kartě. No prostě nic mě nemělo překvapit. Na Facebooku jsem se přidala do skupiny, kde se nejen vyměňují zkušenosti přímo ze Zélandu, ale řeší se tam právě i žádosti o víza. Upřímně, vůbec jsem to neměla dělat. Hloupé dotazy lidí, kteří nebyli schopní si zjistit základní informace na internetu, mě vytáčely. To, že si musí otázky v žádosti překládat, snad ještě víc.

Už hodinu před otevřením kvóty jsem byla přihlášená, průběžně refreshovala, udělala jsem si večeři a čekala jsem, až přijde minuta M a vteřina V. Formulář se mi načetl poněkud pomaleji, než jsem byla zvyklá, ale načetl. V klidu jsem vyplnila první záložku, dala next a čekala jsem asi 8 minut. Načetla se další stránka. Za pár vteřin jsem jí vyplnila. No a pak už jsem pořád jen refreshovala a čekala, až se načte další stránka. Nenačetla. Teda vlastně jo, asi po hodině, kdy už byla víza pryč. Včera jsem se tomu zasmála. Dneska je mi z toho smutno a vlastně asi nevim, jestli jsem naštvaná, zklamaná nebo co vlastně. Jen vim, že jestli víza dostal někdo z těch ňoumů, co psali na FB ty stupidní dotazy, tak jim děsně přeju, aby se v tom pořádně na tom Zélandu vykoupali. Bohužel i tam se dá žít v České komunitě a ani anglicky vlastně moc umět neumíte. Jen pak nějak moc nevidím důvod, proč tam jezdit. To můžete zůstat sedět na zadku v Čechách a dá vám to asi stejně. Ba ne, nebudete moc frajeřit, že jste byli na druhém konci světa.

Tak já se zas uklidním. Jako náplast jsem si koupila lístek na Grape Festival a nějaké hadříky od Young Primitive. Venku svítí sluníčko, tak se projdu do práce pěšky. Pročistím si hlavu. Už teď přemýšlím nad nějakým dalším plánem, ale o tom zatím nechci mluvit. Opět totiž tak úplně nezáleží na mně, jestli to vyjde nebo ne. Každopádně se teď můžu těšit domů. Za 23 dní mě tam máte jako na koni. Nějaká párty? Nějaký koncerty? Nějaký kafe? Nemůžu se dočkat. Rodiny, kamarádů a mojí krásný Prahy.

Mějte se blaze a i když život není fér, zkuste si ho užívat, jak jen to jde. A když vám jednou něco nevyjde, tak se v tom klidně chvilku vymáchejte, abyste pak mohli jít dál. Ke čtení hraje legendární Feeling Good od Niny Simon.