Nemáš? Půjč si. A žij!

Nene, řeč není o penězích, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o lidech. Minule jsem si tu posteskla, že mi na narozeniny chyběli ti "moji lidé". No, tak jsem si v sobotu "půjčila" kamarády spolubydlících a zapila řádně to svoje čtvrtstoletí. Díky za to. Od návratu z Čech jsem takovou párty fakt potřebovala. To, že jsem pak musela protrpět den v práci už je věc jiná. Tak tedy "půjčení lidé", alkohol a dnešní den, kterej jsem si udělala hezkej. To já totiž ráda.

Pracovní pátek jsem tak nějak přežila v pohodě. Byli jsme s kolegou jen dva, ale nijak extra moc lidí jsme neměli, tak se to dalo. V sobotu se mi vrátila moje milá Weronica a lidi chodili průběžně pořád, takže to uteklo neskutečně rychle. Celej den jsem se modlila, aby nikdo nepřišel pět minut před zavíračkou. Měla pro mě totiž přijet spolubydlící Barča (odvoz za kebab, to je fér, ne?) Moje obavy se naštěstí nenaplnily a tak jsme pět minut po půl jedenáctý uháněly k domovu ve žlutym Broukovi. Hurá na párty. Zapíjela se malá Pepina, která si ještě hoví u Barči v břiše, Matějův svátek a jen tak mimochodem moje narozky. Prej už jsou doma všichni na šrot a Bára je nasraná, že nemůže pít. No, ne že by mi jí nebylo líto. Taky jsem se dozvěděla, že jí kdysi balil ten můj dementní šéf. Doufám, že si aspoň všimnul, že je těhule. Budu mu to ještě muset říct, abych ho naštvala. Ha ha. Jen si nějak neumim představit, jak tenhle divnočlověk někoho balí. Neee, nebudu zlá. I na něj určitě někde čeká ta pravá vyvolená. Díkybohu to není naše Barča.

Tak nám tu po párty zbyla trochu spoušť no. Útěk do práce měl
i své výhody.

Tak jsme přijely, kopla jsem do sebe jedno víno, druhý a možná i třetí a najednou víno nebylo. Tak jsem přešla na pivko. Povídali jsme si s těma super lidma, který tady ve většině případů žijí už pár let. Chvíli anglicky, chvíli česky a bylo to děsně prima. Najednou byla jedna, pak tři a najednou šest. Jedno pivko, druhý třetí. Jojo, byla jsem veselá. Ani jsem nezaregistrovala, že už většina lidí odešla na kutě. A moc nevím, jak jsem se do pelechu dostala já. Vím jen, že jsem se tak bála, že zaspím do práce, že jsem se vzbudila ještě před samotným budíkem. Spala jsem tři hodiny a když jsem dorazila do práce, byla jsem ještě v náladě.

Tak hurá na kopec!

Před prací jsem si ve městě ještě dala silný kafe a fresh. Nic nepomohlo. Naštěstí jsme neměli moc lidí a tak jsem mohla docela v klidu vystřízlivět do zákeřný kocoviny. "Těžká jsou rána opilcova," říkali vždycky naši. No jo no, nenaděláš nic. Odpoledne kocovinu přebila únava a já už jen hypnotizovala hodiny, aby bylo devět a mohla jsem jít domů. To, že nebyli lidi bylo sice prima, ale na druhou stranu se to děsně vleklo. Devět, padla, domů, do postele. Juch!

Není co dodat. Mám nové oblíbené
místo v Guilfu.

Dneska jsem se probudila do slunečného dne. To mi vždycky udělá radost. I když jsem v práci. Ale dneska volno a o to je to lepší. Měla jsem v plánu si zajet do města nakoupit a vyprat. Nakonec jsem se rozhodla, že vyrazím do města pěšky, když je tak pěkně. Fučel docela silnej vítr, ale to mi radost ze sluníčka nezkazilo. Ba naopak. Smála jsem se svým rozlýtaným vlasům. Lidi si museli myslet, že jsem blázen. Ve městě jsem si dala sushi a kafčo a říkala jsem si, co tak asi dál. Přece nepůjdu jen nakoupit jídlo a domů, když je tak pěkně. Tak jsem vlezla do pár obchodů a skončila jsem s letníma šatama (už jsem myšlenkama na RfP), šálo-svetrem (zimní výprodej) a šampónem z milovaného LUSHe. Povídání s prodavačkou o tetováních a jejich kosmetice mi vykouzlilo další úsměv na tváři.

Sluníčko svítí, ale bez kulicha to pořád
ještě úplně nejde. Happy happy me.

V dobré náladě jsem se rozhodla, že se půjdu podívat na Guildfordskou katedrálu, která je na úplně druhé straně města, než žiju. Příjemná procházka. Zastavila jsem pozdravit jednu z hvězd sobotního večera a pokračovala jsem dál. Katedrála stojí na kopci a je monumentální. Už když jsem stála před ní, tajil se mi dech. To ale nebylo nic oproti tomu, když jsem vlezla dovnitř. Atmosféru v kostelech mám celkově ráda. Tady to na mě dýchlo okamžitě. Majestátní vysoký strop, jedinečná akustika, žádné přehnané zdobení. Ba naopak, v kostele probíhala výstava moderního umění. Krásně to šlo k sobě. Prohodila jsem pár slov s místním farářem (asi, v těch církevních hodnostech se moc neorientuju), s jakousi paní, která v katedrále pracuje a vzala jsem si letáček v češtině. Každý moment, pohled i slovo mi dělaly neskutečnou radost. Katedrála má za sebou velmi zajímavý příběh, ale o tom třeba někdy jindy.

Tak ještě ten nutný nákup, po kterym jsem zjistila, že mi chybí 10 pencí na autobus. Kvůli 10 pencím jsem si vybrala 10 liber z bankomatu a hurá domů. Abych ten krásnej den završila, šla jsem si ještě zaběhat, uvařila parádní kari a teď už hurá na oskarového Birdmana. Hudbu snad netřeba představovat. U2 a jejich neskutečná Ordinary Love, která mě dneškem tak nějak provázela, Skvělý soundtrack k životu. Mějte se krásně a užívejte žití.