Kterak se mi Rock for People zaryl ještě víc pod kůži

Nevěříte? Věřte! Co jiného by mělo být důvodem k tomu zase něco napsat na usychající blog, než vaše srdeční záležitost. Je tomu snad rok, když nepočítám pár emočních výlevů, kdy jsem sem psala naposledy. Teď už se k tomu ale snad dostanu časteji. Důvod je prostý. Mám před sebou pár výletů, které si nějakou zmínku tady 100% zaslouží a za sebou něco, čemu je i můj blog malý. Tak si nalej víno nebo pivo a pojď si se mnou chvíli číst...

Nebudu se tady vracet do žádné historie, to není třeba. Prostě bych jen ráda zkusila vyjádřit všechno, co se mi honilo hlavou posledních pět dní, tedy během Rock for People a bezprostředně před a po něm. Miliarda emocí, na které asi můj slovník nestačí. Jak jsem ráno psala kamarádkám, chce se mi ještě teď tančit, smát se, brečet, křiečet...a to všechno jsem si vlastně prožila i na RfP. Tedy až na ty slzy, ale k těm pákrát taky nebylo daleko. 

Modří vědí, že pro festival pracuju. Letos to byl můj 4. ročník a když počítám i loňskou Plzeň, byl to pátý festival. Čtyři roky jezdím do press centra. Čtyři roky se potkávám s těmi samými usměvavými novináři, fotografy, kapelami, sekuriťáky, návštěvníky. Prostě všemi, co pro mě ten festival dělají tím, čím je. A přesto je to pokaždé jiné a snad od roku lepší a lepší. Lidi v týmu, kapely, atmosféra...já to asi fakt neumim vyjádřit...

Denně spíte max. 5h, naběháte cca 30km, průměrně sníte jedno a půl jídla na den, vypijete 3 piva a řekněme tak tři panáky. Z každého koncertu na velkých stagích vidíte první tři písničky (bez blesku), namluvíte nespočet slov, rozdáte pár vražedných pohledů, miliardu úsměvů a sem tam se platonicky zamilujete do zpěváka, náhodého kolemjdoucího nebo někoho z těch stovek lidí, co na festivalu pracují. Celé je to neskutečně intenzivní, opravdové, náročné, ale krásné. Občas padáte na držku, občas se vám chce pod náporem veškeré práce plakat a občas se zas jen blbě smějete, protože je vám prostě krásně. Nohy bolí, v uších píská, adrenalin jede na plné obrátky. Autogramiáda, focení, setkání kapely s fanoušky. Do toho pivo s kamarádama, objetí, láska, panák a běžím dál. Tu někomu uděláte radost, protože ho vezmete za jeho milovanou kapelou, tu někoho naserete, protože ho vyhodíte z oblasti, kde nemá co dělat. Staré i nové tváře, všichni v jednom vesmíru jménem Rock for People. 

A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, rozhodnete se překonat únavu a zůstat na závěrečnou párty. Všechen stres z vás spadne a vy se urvete ze řetězu. Převlíknete se za plyšového klokana, obejmete ty, kteří vás před tím štvali, smutníte nad těmi, co odjeli dříve a paříte s těmi, co zůstali. Taneček sem, taneček tam. Pivo, panák, další pivo, další panák. Žádná voda ani jídlo. Bum. Už nenaléváme. Romantika nad opuštěným areálem? Ano prosím. Aha, už je světlo. Já a čtyři kluci sedíme na mostě nad areálem a rozebíráme věci podstatné i úplně banální. Emoce a nadšení level milion. Adrenalin opadá, únava přichází a zima se hlási o slovo. Je sedm ráno. Jdeme spát. Já jedu do hotelu, někdo do karavanu, jiní do stanu. Skočím do taxíku nějakým dvěma holkám, peru se s únavou. Na dvě hodiny usnu, pak snídaně. Pořád jsem na kaši a je mi skvěle. Jen se bojím střízlivění. Naposledy do areálu pro auto (ne, já neřídila), rozloučení s party boys, areálem (zamáčknout slzu)...tak zas za rok! V autě okamžitě upadám do komatu. Sotva se vypotácím v Praze z auta, je mi jasné, že střízlivění bude bolet. Prospím celý den. Pak se přesunu do obýváku a zase usínám. Probudím se, objednám si jídlo a zase usínám. Probudila jsem se dnes ráno. Možná ještě s kocovinou? Nevím. Musím do práce. Při nákupu snídaně zjišťuju, že furt nemám hlas a jen skřehotám. Nevadí. Všechno to stálo za to...díky díky a ještě jednou díky všem a všemu! Tak za za rok!!! Are we there yet?!