Halloween

Je jedno, jestli tomu říkáte Halloween, Dušičky, Día de los muertos nebo nějak úplně jinak. Celá tahle věc v dnešním světě už téměř ztratila svůj původní význam. Vzpomenout si na ty, kteří tu s námi nejsou. Upřímně se mi protiví mít pro to nějaký vyhrazený den, ale budiž. Já na svého dědu myslím vždy, když to tak prostě cítím. A světe div se, je to častěji než jednou za rok. Dokonce i víc než jednou za měsíc či týden. Myslím na něj téměř denně. Vzpomenu si na něj, když je mi ouvej, když je mi skvěle, když se mi něco povede... Dobře, zamáčkneme slzu a trochu se pobavíme. To se tady totiž na Halloween dělá. Vlastně ani nevím, jestli se tady podnikají depresivní (alespoň pro mě) výlety na hřbitov.

V pátek jsme tu měli 22°C a sluníčko.
Tak jsme obědval venku v tričku.
Teď už tu dva dny v kuse leje.

Na rozdíl od našich Dušiček, připadá Halloween na 31. října. Letos to krásně vyšlo na pátek. Spala u nás kámoška, abychom se už od sobotního rána mohly připravovat na Nightmre Festival v Londýně. Ještě než dorazila Steph domů, zvonili nám u dveří první koledníci s tradičním "Trick or Treat" (Wikipedia překládá jako "Koledu, nebo ti něco provedu"). Krásně vyparáděné a strašidelné holčičky jen o něco starší než Dylan. Maminka jedné z nich říkala, že zazvonily, protože jsme měli v okně nalepenou papírovou dýni. No, neměla jsem tušení, jestli máme někde připravené sladkosti, tak jsem vybrakovala ty našich kluků a doufala jsem, že už nikdo nepřijde, dokud nedorazí Steph. Dýni jsem z okna pro jistotu sundala. Steph přišla a když jsem jí o skupince řekla, udiveně se na mě podívala a říká: "Aha, to je Halloween dneska?!" Takže asi tak. Pro další koledníky jsme nebyli doma a mě bylo chvíli docela trapně. Ale mělo by být spíš Steph, protože k nám chodili kamarádi Dylana a Rhyse. No nevadí. 

Řekly jsme si s Terkou, že to v sobotu nijak nebudeme hrotit. Kapely na festivalu sice začínaly v poledne, ale to byly takové malé čudly. Plán byl se kolem poledne vypakovat z Wokingu. Zkrátím to. Nakreslení masek a vykopání se nám trvalo asi do čtyř. V pět jsme dorazily do Camdenu. Už byla tma a mezi hromadou lidí široko daleko nikdo s kostýmem či maskou. Dokud jsme nevlezly do prvního klubu, kde probíhal festivalový program. Hromada masek, méně či více zdařilých. Jak noc postupovala, byly ze všeho nejstrašidelnější opilci.

Bubuuu! Rozbitá panenka a Santa muerte.

Viděly jsme asi 5 kapel, prošly jsme si potmě Camden market, trochu jme se přiopily vínem (nepila jsem od té doby, co jsem tady, takže to šlo rychle) a chvilku po půlnoci jsme zase jely zpět do Wokingu. Úplně vyřízené, ale spokojené. Jednoznačně nejlepší byli opět moji milovaní Blood Red Shoes, kteří měli i vyzdobené pódium a kostýmy. Překvapením byl King Charles, jejichž zpěvák je neuvěřitelný blázen, ale koncert byl prima. Nadšené jsme byly i z velmi komorního koncertu Matta Groscotta&The Shrives. Tahle bandička vypadala na to, že je jim průměrně tak 15 let, ale neskutečně nás bavila jak hudba, tak jejich komunikace s publikem. Večer jsme zahájily na I Am Giant. Bylo skvělé po dvou měsících (jo, zítra to budou dva měsíce) slyšet živou hudbu a řvát na koncertě. Miluju to! Tolik tedy asi k Halloweenu, který v obchodech již plně nahradily Vánoce.

Okej, ty strašidelné seriózní výrazy nám moc nešly. Rázem
jsou z bubáků roztomilé "panenky"!

Jinak pokud jde o rodinnou situaci, tak je pořád vše stejné. Nikdo by nepoznal, že se něco děje, Steph vybírá byty a kluci jsou stále happy. Dneska jsem je oba málem přetrhla a upřímně bych Dylanovi nafackovala za jeho chování, když jsou doma rodiče, protože se mění v ukňouraného spratka. Bohužel mám pokoj hned vedle jejich, takže řev, kňourání a vymýšlení si v době, kdy má jít spát, je pro mě každodenní klasikou. Ani sluchátka moc nepomáhají. Snad bude mít nový byt tlustší stěny.

Už se jen 2x vyspím a jedu do Edinburghu! Jo! S Klappou! Ještě větší jooo! A až se vrátím, tak už bude zbývat jen 39 dní do odjezdu domů. Jak se to blíží, tak se těším víc a víc a asi z toho za chvíli nebudu spát i když je to ještě dlooouhá doba. Ale tady všechno tak rychle utíká, je to neuvěřitelný. Po návratu z Vánoc bude zas všechno nové. Nový byt, nové kamarádky (dvě z těch mých stávajících se o Vánocích vrací do Čech), nové chování chlapců (uvidíme, jak se vyrovnají s nepřítomností táty).

Ozvu se po návratu z Edinburghu. Užívejte podzim! Pravděpodobně posloucháte Woodkida. Ten pán je génius!