I když už spousta z mých blízkých tenhle příběh zná, tak
nějak se hodí začít od začátku...
Někdy před rokem mi ruplo v té mé šišaté hlavince a rozhodla
jsem se, že v Čechám mě momentálně nic moc nedrží a kdy jindy vypadnout, než
teď. Znáte to, žádné velké závazky, ideální věk a tak dále. První destinací, která
mě napadla, byla Austrálie. Ale tam je poněkud obtížné získat víza. Tak tedy
Zéland! Pro tuhle myšlenku jsem se absolutně nadchla. Můžete dostat roční
vízum, díky kterému smíte jak pracovat, tak cestovat. No neber to. Ale má to
háček. Pro Čecháčky je kvóta asi 1200 víz. A kdo má rychlejší a stabilnější
připojení a není zrovna v buse do Rakouska (jako já), ten vyhrává. Takže Zéland taky
úplně nevyšel, snad tedy opět v březnu. Nevzdávám to. No a tím jsme se dostali
k té Anglii, kde zrovna teď sedím u okna ve svém malém pokojíku a píšu své
dojmy. A upřímně jsem po jednom dni ráda, že můžu česky alespoň psát, když ne
mluvit.
Anglie se nabízela tak nějak sama. Přestupní stanice, než pojedu na Zéland. Říkala jsem si, že si tu seženu práci a bude to cajk. Ale ono to vůbec není tak snadný. Pak můj drahý kamarád přišel s nápadem, že bych mohla je jako au pair. Na začátek je to to nejjednodušší, co může být. Rodina, které hlídáte děcko (či dvě), vám poskytne střechu nad hlavou, jídlo a navíc kapesné. Jediné, co si tedy musíte zařídit, je letenka/jízdenka a hlavně dobrá rodina.
Tak jsem si vyrobila úplně
nejvíc neodolatelný profil na www.aupairworld.net
a doufala, že se někdo chytne. A chytlo se jich spousta. Nakonec jsem skončila
u rodiny, která bydlí půl hoďky vlakem od centra Londýna ve Wokingu, mají dva
kluky (dvouletého Rhyse a čtyřletého Dylana) a zatím (ťuk, ťuk) působí hrozně
prima! Hurááá! #happymikejla
Žádné komentáře:
Okomentovat