Mikejla šla do světa: Happy? Skoro...

Taaak a je to tady! Včera v noci mě chytla první stýskací vlna, opustila mě, když jsem usla a teď se vrátila znova. A je mnohem silnější, mrcha!

Ani nemůžu říct co, nebo kdo konkrétní mi chybí. Spíš bych prostě řekla, že mi chybí kontakt s někým jiným, než je moje rodina. Je to trochu rouhání, protože oni jsou skvělí a jsem čím dál tím víc přesvědčená o tom, že jsem si nemohla vybrat líp, ale já jsem přece tvor sociální!

Pravdou je, že mám asi ohromný štěstí a banda kamarádů, kterou mám v Čechách, mě zřejmě dost rozmazlila. Vybrala jsem si sama, že na nějakou dobu opustím všechno, co tam mám. A že ty lidi, včetně rodiny, jsou to nejvíc, co mám! No, takže doufám, že tohle je jen nějaké přechodné období, než se seznámím s nějakejma jinejma hlídacíma holkama nebo Stevovejma kolegama (a kolegyněma). Snad to nebude dlouho trvat, jinak mi za chvíli začne hrabat.

Možná je to množstvím volného času, možná změnou prostředí, ale dnes jsem si chtěla ve městě koupit učebnici anglické gramatiky. Trochu pokulhávám a unavuje mě, že pořád přemýšlím nad tím, jestli to či ono říkám správně. Každopádně ta učebnice stojí 24 liber?!? WTF? Člověk se chce vzdělávat a stojí to takový prachy? Díky bohu za internet a Amazon, ta samá učebnice za polovinu. Juch! Jen si musím počkat no...Tak budu chytrá až za chvíli.

Koho by skutečně zajímalo, jak dopadl dnešní zápas Mikejla vs. Dylan/Rhys, řekla bych, že to bylo win:win. Dylan měl školu od rána asi do jedné. Steph ho tam vezla a Rhys to nesl tragicky. Půlhodinový srdcervoucí pláč u hlavních dveří. Měl o ně opřenou hlavu, brečel a křičel, že chce mámu. Co jsem dělala já? Inu, řekla jsem mu, že to bude dobrý, pohladila jsem ho po hlavě a šla jsem si dojíst snídani. Každý si holt své trápení musí prožít chvilku sám, všichni to známe. Po snídani jsem za ním šla, i přes jeho protesty jsem ho vzala do náruče a sedla si s ním na gauč k pohádce. Další půl hodinu na mě bez hnutí ležel a já nevěděla, jestli spí nebo bdí. Každopádně byl v klidu a to bylo důležitý.

Pak jsme vyrazili na malou procházku do města. Rhys má rád procházky (čti vození se v kočárku), já taky. To by mohlo fungovat. Byl boží a víte co? Snědl celé jablko. Hurá! Měla jsem z toho takovou radost, že jsem to hned psala Steph. Doma jsme si dali oběd a šel bez protestů chrupkat. Já ne. Spát v noci 8-9 je docela prima. Mezitím přišel Dylan a po chvilce šel Rhyse vzbudit. Dovolila jsem mu to, pač ten prďola už zas chrupal hodinu a půl. A v noci nespí. No a pak si kluci skvěle hráli až do večera a Rhys snědl další jabko. Jestli to takhle easy bude každý den, tak jsem nejvíc happy.

Zítra jdu s Rhysem na nějaký herní kroužek, tak třeba se aspoň částečně uspokojí moje vzrůstající potřeba socializace. I když jak napsala moje milovaná kamarádka: "No nevim, jestli je to ten kontakt co hledáš, aby tam nebyly praštěný, šišlající matky." Mimochodem, tohle děvče (čti Terezka), dělá ve středu státnice, tak jí všichni koukejte držet palce!

Protože dnes nemám žádné svoje fotky (omlouvám se) a mám sentimentální chvilku, tak přidávám další várku fotek z Berlína, tentokrát od Barborky. A ke čtení vám hraje mladá a talentovaná Chlöe Howl na jejíž koncert pravděpodobně vyrazím 25. září do Londýna.