Keep calm and carry on

V sobotu ráno mě skolila rýmička. Už naštěstí ustupuje, ale já si těch pár dní pořád dokola opakovala jen: "Keep calm and carry on" (Zachovej klid a pokračuj). Pokračuj v práci a  hlavně přežij. Již několik let totiž trpím na  pánský virus rýmičky. Tedy na tu mrchu, ze které je vám (chlapům) na umření. Nechápu to, nerozumím tomu, ale naprosto soucítím se všemi pány, kteří berou rýmičku jako smrtelnou nemoc. Protože já jí tak v jejím nejsilnějším stádiu vnímám taky.

I s rýmičkou jsem přežila pracovní víkend s obrovskou koncentrací mých "oblíbených" gypsies. Největší labůžo byla neděle, kdy jsme jich měli v restauraci asi milion a já jsem zrovna byla docela ráda, že vůbec nějak funguju. Zas mi ale vůbec nevadilo, že jim prskám do pití apod. Okej, to je zlý a nedělá se to. Já to taky záměrně nedělala, ale občas to na mě přišlo a nestihla jsem vůbec zareagovat.

Tati neboj, jsem furt stejná

Každopádně jsem konečně pochopila, jaké to je, když je našim na umření a nemůžou se prostě jen tak trhnout z práce a vyležet to. Tu práci musí někdo udělat a ty peníze na hypotéku se samy nevydělaj. Krutá to realita dospělých. V bývalé práci jsem si mohla brát home office a mohla se v klidu vyležet a vypotit s čajem. Tady čaj leda tak za pochodu a vypotit se můžu při běhání na place. Nazdar. Při životě mě ale docela udržovala vidina peněz na cestování. Navíc si říkám, že když se mi povede vydělat potřebnou sumu do léta, tak bych jeho velkou část mohla strávit doma a to je obrovská motivace.

Jinak zítra snad budu bookovat letenky domů. Tak za dva měsíce mě tam máte. Je neskutečný, jak to letí. Už jsem tu zas 4 týdny. Začínám si zvykat na tenhle pracovní rytmus. Užívat si i volné půl dny či jen rána. Skoro už nejezdím na kole. Většinou busem a pak v noci pěšky. Nevěřili byste, kolik krásných, vtipných i smutných věcí můžete vidět, když chodíte pěšky a koukáte kolem sebe. Navíc můžete poslouchat spoustu audioknížek nebo objevovat novou hudbu, pač na to máte během té hodinové procházky čas.

V sharehousu už jsem zafixovaná jako
ta, co nejí maso, v kuchyni tráví spoustu
času a hraje si s jídlem

Při pondělní ranní procházce do práce jsem vnímala všechny krásný věci kolem sebe. Kytky, stromy, lidi běhající v parku, psy, děti. Hrozně mě to bavilo a znovu jsem si uvědomila, že nikdy nechci vyrůst. Nemyslím jako výškově, ale mentálně. Pořád bych si v sobě ráda uchovala to děcko, který je nadšený ze sluníčka, světýlek nebo krásný růžový kytky uprostřed ničeho. Chci mít pořád radost z drobných maličkostí a okamžiků, které dělají i zdánlivě nudný život věčně pracující holky zajímavý a v mém malém vesmíru pestrý. A kdybych o to někdy měla přijít, tak já nevim. Asi mě profackujte nebo mi dejte přečíst tenhle blog a já si třeba vzpomenu na to, jak mi to pondělní ráno bylo krásně. Já vím, že to zní hrozně klišovitě a filozoficky a sluníčkově, ale jako fakt. Je hrozně důležitý si to malý děcko ve svojí hlavě opečovávat.

No, tak to bychom měli. Postěžování si nad rýmičkou a filozofování o dětském já. Sakra, co já jsem to ještě chtěla. Ach jo, vždycky mě v průběhu týdne napadá spousta věcí, které sem chci napsat a když už se k tomu konečně dostanu, tak nějak nevím a nebo mi to nepřijde vhodné.

Moje milověci. Pomožte mi to udělat pestřejší a barevnější!
Těším se!

Každopádně se mějte krásně, koukejte se kolem sebe (i nahoru a dolů) a radujte se z maličkostí. Ke čtení můj momentální objev Rae Morris. Jo a ještě něco. Mám v pokoji takové místečko, kde mám artefakty z domova a tak. Ráda bych to doplnila nějakými pohlednicemi či dopisy od vás (vůbec nemusí být z dovolené). Pokud byste mi tedy chtěl někdo udělat neskutečnou radost, tak se ozvěte tady, na FB nebo kdekoliv jinde a já vám napíšu adresu a třeba i pošlu něco zpět.