Blbec je blbec a blbcem zůstane...

Předně bych ráda upozornila na neobvyklé množství vulgárních výrazů v tomto článku. Proto zvažte, zda ho mají číst děti či osoby, které mě mají za slušné děvče. Dnes jsem si v práci tak říkala, že už jsem se za těch pár let gastronomické praxe docela dobře naučila ignorovat hosty, kteří si vymýšlí či jsou prostě arogantní hovada. Co jsem se ale zatím nenaučila, je povznést se nad to, když si na vás nějaký debil kompenzuje svoje mindráky nebo honí ego. Nedej bože, když je ten daný blbec váš nadřízený...

Ale od začátku. V restauraci mám dva šéfy. Jsou to bráchové. No a jak často bývá v páru hodný a zlý (chytrý a debil) policajt, tak já mám hodného a zlého šéfa (normální a kretén). Už když jsem v Nuru začínala, tak mi kolega říkal, ať si na tohohle šéfa dám pozor, že je to blb. Nepřišlo mi, docela jsem spolu vycházeli. Jednou za čas přijde s nějaký pravidlem a my se mu akorát vysmějeme a dodržujeme ho jen před ním. Jeho brácha je ok. Nic neřeší, hlavně, když jsou zákazníci happy a vracejí se. Má to srovnaný.

Pracovala jsem včera i dnes. Celý den. Oba dva dny bylo velmi rušno, ale i díky tomu jsem si během víkendu vydělala bezmála 200£. Šéf debil (lepší jméno pro něj nemám, pardon) odešel kolem 8 z restaurace s tím, že se ještě vrátí. Tak jsme si s kolegyní rozdělily tučná dýška, obsloužily poslední stůl a čekaly až padne desátá a my budeme moct jít v klidu domů. Za pět deset se objevil debílek s tím, že jedna z nás má jít domů a že si má napsat hodiny do 9:45, okej, haha. Tak Veronica šla s tím, že já stejně budu čekat, až mi kuchaři udělají večeři.

Normálně večeřím po zavíračce v restauraci u stolu za rohem, který není z venku vidět. Jdu si objednat jídlo a ten Mr. Boss mi povídá: "Hele, Ersun ti to určitě už říkal, ale jedno z hlavních pravidel je, že večeři si bereš s sebou domů jako take away. Nemůžeš to jíst tady." Tak jsem na něj vykulila oči, že to mi teda jako nikdo neřekl a co to má za logiku, když jím po zavírače (v restauraci nejsou žádní hosté) u stolu, který není vidět, nikoho nezdržuju, nepřekážím a já nevím co ještě. Navíc jezdím domů na kole a než dojedu, tak jídlo bude studený, hnusný a ještě se mi pravděpodobně vyleje do batohu. "No, prostě to tady jíst nemůžeš, protože to je pravidlo už 20 let." Cože prosím?! To mě tak nakrklo, že jsem na něj hodila nejzabijáčtěšjí pohled, co mám v repertoáru, v duchu jsem ho počastovala asi tak všema sprostejma slovama, co znám a řekla jsem mu, že teda žádnou večeři nechci.

Nasraná si tak za pět deset balim svých pět švestek a najednou vidím, že pan Debil říká nějakým hostům u take away, že klidně můžou jít do restaurace, že máme ještě otevřeno. To jako vážně? Fajn, tak jsem očividně připité pány bez úsměvu obsloužila a že si dají latté. Super, už jsem samozřejmě měla umytej kávovar. "Ano, samozřejmě." Udělala jsem jim latté a oni mi povídaj, že je studený. V duchu mi proběhlo: "Já si o to mlíko málem opařila ruku, ty vole." No dobrý, jenže když nalejete vařící mlíko do ledový skleničky  (Mr. Debil vypnul topení, pač v restauraci nebyli žádní hosté...já jsem asi vosk,ne?!), tak je samozřejmě hned vlažný. Tak jsem pánům skleničky nahřála, udělala latté znovu a už jsem jen čekala, až vypadnou. Asi jsem musela vypadat hodně nakvašeně, pač za mnou chodili kuchaři a ptali se, co se stalo a proč už se neusmívám. No a pak už se radši ani neptali a jen kolem mě chodili po špičkách. Asi jsem očima metala blesky nebo co. Mr. Kretén už se neukázal. Díky bohu. Asi bych se neudržela.

No a v takových situacích jste rádi i za ten starý bicykl. Díky jízdě na něm se vám uvolní endorfiny, trochu vychladnete a doma už si prostě jen řeknete, že vám za to ten blbec nestojí. Že je chudák jen zamindrákovanej a honí si ego a kompenzuje si kdoví co.

Ke čtení vám hrají The Tap Tap a jejich skvělý Řiditel autobusu, který je tak trochu o podobném blbci fixovaném na pravidla bez logiky. Mějte krásný začátek pracovního týdne a jak pravil klasik: "Schůzku s blbcem odkládejte na neurčito."