Milý deníčku...

Předně se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala, ale co vám budu povídat. Dvě práce a jeden den volna, to není žádná prča. Když už jste konečně doma, nakoupíte si, vyperete a jste rádi, že jste rádi. Pustíte si seriál a do pěti minut spíte. Povím vám tedy dnes, co se událo za těch cca 10 dní, kdy jsem na blog neměla energii ani náladu (ano, i to se občas stává).

Minule jsem se tady rozčilovala nad blbcem z práce. Ten má teď tři týdny dovolenou a dle slov kolegy Ersuna tam nikdy nebyla větší pohoda a klid. Než ale odjel, stihl mi ještě říct, že v restauraci po směně samozřejmě jíst můžu. Že to mám na kole přece jen daleko. Promluvil mu do duše jeho otec (Old Boss) a bratr (Cool Boss). No a tak je pryč a my si vesele pracujeme bez zbytečných stresů a káravých pohledů za blbosti.

Pokud jde o Nuro, tak mě ta práce fakt baví. Denně tam vídám desítky lidí a příběhů, piluju angličtinu (polský a turecký přízvuk) a ještě za to dostávám peníze. Samostatnou kapitolou jsou naši kuchaři. Nejen, že se s nima člověk dost nasměje, ale navíc ještě několikrát denně slyší, jak mu to dnes sluší, jak milují váš úsměv a jak jste jim chyběla, když jste zrovna měla volno. U většiny z nich nevím, jak se jmenují, protože turecká jména se dost těžko pamatují, takže jim s kolegyní říkáme "Ten mladej hubenej", "Ten mladej tlustej", "Ten starej zamračenej" apod. "Ten starej zamračenej" mi jednou po směně řekl, že za mnou přijde v noci na návštěvu domů. "You single, me single. Why not?!" Tak jsem se mu lehce vysmála a jela domů. Další, říká si Denis, ale pochybuju, že se tak skutečně jmenuje, je asi 60 letý pán, se kterým jsme si od začátku padli do noty. Ráda si s ním povídám a je to pro mě takovej místní "taťka". Doufám, že on to bere stejně. Pak tam máme "Toho mladýho sympoše", kterej má skvělou angličtinu a dle mého mluví i docela obstojně španělsky. Už mě 3x zval na večeři, ale Turka prostě nechceš!

Vydyndala jsem si volno na čtvrtek, takže jsem minulý týden měla po deseti dnech první úplně volný den. Tak jsem vyprala, nakoupila, jedla a válela se v pelechu. A zítra hodlám dělat to samé. Až na nákup, ten už je vyřešený.

V pátek jsem po úklidu jela do Londýna za kámošem z Prahy. Měli jsme jít na koncert Kindness. Ten byl ale vyprodanej a tak jsme na netu sháněli lístky. Sehnali. Ondra je měl v den koncertu u slečny vyzvednout. Ta ale na poslední chvíli napsala, že lístky nakonec prodala někomu jinému. No, asi si někdo připlatil no. Dohodli jsme se ale, že zkusíme lístky sehnat přímo před klubem. A povedlo se. Díky za internety v mobilu. Jedna holčina dala na událost na FB, že je nemocná a nemůže jít. Tak jsem pro lístky v době, kdy už hrála předkapela, jela pět stanic metrem, koupila je za původní cenu a party mohla začít. Velká paráda. Neskutečná atmoséra. No prostě páteční večer jak se patří. A mě to hrozně připomnělo akce a koncerty v Praze a padlo na mě stejskání.

Tak jsem o víkendu pracovala oba dny 10h v restauraci a do toho jsem si stýskala a děsně se mi chtělo domů. V neděli se ovšem dostavilo obrovské rozptýlení. To když mi spolubydlící řekla, že čeká v červnu bejby. No, tak vymýšlím, co od června podniku. Tady už se mi nechce znovu stěhovat, tak zvažuju léto v Čechách a nebo nějakou práci u moře. Uvidíme no. Záleží na tom, jak půjde šetření a jak dopadnou víza na Zéland.

Jaro...no a pak začalo mrznout. 

Když jsme u té ciziny, zapomněla jsem na jednu "vtipnou historku". Na začátku minulého týdne mi napsal brácha, který teď cestuje po Asii, že mu ukradli peněženku a je tedy bez peněz a platební karty. Klikař jako vždycky no. Tak jsem strávila půl dne na telefonu, abych mu mohla přes Western Union poslat nějaké prachy a z Čech do Asie se mu bude posílat nová platební karta. Tak to jen tak lehce z jiného soudku. Kdo mého bratra zná, toho už to prostě nemůže překvapit.

Už mě přestalo bavit jezdit na kole, tak jsem pár dní jezdila do práce busem a z práce pěšky (cca hodina chůze). No a protože mám dneska double, tedy ráno jsem měla úklid a večer mám restauraci, tak jsem vytáhla kolo. A světe div se, docela mě to bavilo. Připomnělo mi to rozhovor s kamarádkou na Rock for People 2013, když se mě ptala, jak je možný, že nehraje Vypsaná Fixa. Tak jí povídám: "Víš, Martinko, to máš jako ve vztahu. Fixa a RfP se mají hrozně rádi, ale občas si od sebe musí na chvíli odpočinout, aby se na sebe zas mohli těšit." No a takhle jsem to já měla se svým kolem. A asi budu mít i dál. Až na to, že já svoje kolo nemám hrozně ráda, ale akceptuji ho jako nutné zlo.

Potkávám po cestě do práce spoustu zajímavých
a pěkných věcí. Stačí se koukat kolem sebe...

Pomalu už se mi začíná rýsovat termín výletu do Čech. Nejpravděpodobněji to bude v termínu od 28. 3. do 12. 4. (odjezd z ČR možná později). Takže pokud se chcete někdo potkat, pište si do diářů. Ale vim, je to ještě daleko. Jen s tím, jak ten čas letí, ani nemrknu a zas budu v Praze. No a po návratu zpět do UK už si asi nechám jen restauraci. Pač tyhle dvě práce jsou dohromady dlouhodobě neudržitelný.

Tak, to je asi vše, co mě tak napadá. Zítra mám další volný den. Pokud se k tomu dostanu (mezi odpočinkem a jídlem), tak vám napíšu něco o našich zákaznících v restauraci. Občas je tam totiž člověk svědkem vskutku zajímavých věcí.

Mějte se krásně, poslechněte si skvělé Kindness a zítra odpoledne se zkuste na blog podívat znovu. Třeba budu pilná...