Mikejla šla do světa: "Všude dobře, doma nejlépe." Ale dobře je teď akorát...

Nový rok 2015, nové město, nový pokoj, noví lidé, nové práce, nové zážitky...to vše ve staré dobré Anglii. Moji milí čtenáři, ani nevíte, jak moc mi psaní blogu chybělo. Možná skoro stejně, jako angličtina. I kdybych sebevíc chtěla v Čechách něco psát, prostě na to nějak nebyl čas. Za to byl čas na spoustu vypitého alkoholu i s následnými kocovinkami, na mnoho vypitých kafí, skvělých jídel a dokonce i na nějaký ten koncert se našel čas. Hlavně byl ale čas na to být se spoustou z vás a za to vám neskutečně děkuju. Za nejkrásnější Vánoce a konec roku, jaké jsem asi zatím zažila...

Ale ať to s tím sentimentem nepřeháníme, pojďme se podívat na to, jak pro mě začal nový rok. Nutno podotknout, že pro mě tak nějak opravdově začal až s odjezdem z Čech. Dřív jsem nebyla schopná předchozí rok ukončit. No co, stejně je to jen datum. Z Prahy jsem měla odjíždět v pátek v půl šesté večer. Jakž takž jsem všechno stíhala, zabaleno jsem měla už z předchozího dne, takže jsem si v klidu mohla dojít na snídaní s mojí berunou i na oběd s kámošem. Pak už jen nějaký lehký nákup na cestu, dobalit věci, přežít záchvat paniky a hurá do busu. V jeden čas odjížděly do Lodnýna z Florence 4 autobusy Student Agency. Když jsem si kupovala jízdenku, byla jsem upozorněna na to, že přídavné spoje mohou být bez služeb, které SA běžně nabízí. Uf, díkybohu jsme jeli klasickým Žlutým autobusem. Olíbala jsem rodinu a docela v klidu usedla do busu. Lehká panika mě ale zachvátila, když si vedle mě sedl pán o váze cca 150 kg. Plna naděje jsem se ho zeptala, kam jede. Jel do Londýna. Přesně jak jsem předpokládala, cesta na 3/4 sedačce nebyla příliš pohodlná. Moc jsem toho nenaspala i přesto, že jsem jedinec, který je schopný spát vždy, všude a za všech okolností. Ani pozitiva v podobě Žlutého autobusu a cesty trajektem nedokázala převážit negativní zážitek z jízdy s otylým pánem. Pokud by někdo chtěl říct, že jsem zlá, že pán mohl být nemocný, tak prosím pěkně nebyl. Za celou cestu sežral to, co já sním přibližně za tři dny.

Doverské útesy alespoň přes okno trajektu...

Dost o pánovi. Hned když jsem zjistila, že pojedeme trajektem a ne hnusným vlakem v Eurotunelu, má nálada se zlepšila. Vidina toho, že se projdu, dám si kafe, snídani a uvidím útesy v Doveru byla uklidňujícím faktorem v průběhu celé jízdy. Pak už se těch pár hodin do Londýna dalo přežít. Mojí rozespale protivnou náladu dokonale vystihovalo počasí, které v Anglii panovalo a vlastně panuje i dnes. Klasická britská šeď bez jediné známky sluníčka, kdy vám připadá, že už se stmívá, i když je poledne. A k tomu samozřejmě pršelo.

Ještě v autobuse jsem začala psát Stevovi, zda si k němu můžu rovnou přijet pro zbytek věcí a nové spolubydlící Báře, zda je doma, abych se dostala do nového baráku. Steve doma nebyl. Bára taky ne. Jo, tak přesně takhle jsem to nechtěla. Naštěstí byl doma další spolubydlící Ali. Ten ale neodpovídal na zprávy ani nezvedal telefon. Předchozí den se někde zlil. Klasika. Nemohla jsme mu to mít za zlé. No nic, vydala jsem se směrem ke Guildfordu s tím, že si při nejhorším zajdu někam na oběd, dokud se nedočkám odpovědi. To ale nebylo třeba. Omylem jsem sedla do blbého vlaku, který zastavoval snad i tam, kde neměl. Místo půl hodiny jsem jela hodinu a půl. Pak jsem dalších 20 minut čekala na autobus do Belfields (to je ta čtvrť, kde teď bydlím). Takže když jsem dorazila, byla doma už i Barča a spolubydla byl už dávno z kocoviny venku. Vybalila jsem, dala jsem si sprchu, večeři a snad ještě před osmou už jsem upadla do kómatu. V nové posteli se spí překvapivě dobře. A v novém pokoji je mi skvěle. Je maličký, ale útulný a tak nějak akorát pro mě.

Výhled z mého nového UKtlochu

Dneska ráno jsem psala Stevovi, v kolik se teda můžu stavit pro věci. Ten ale neodpovídal na zprávy ani nezvedal telefon. Předchozí den se někde zlil. Klasika. Nemohla jsme mu to mít za zlé. Vyrazila jsem tedy do Wokingu s tím, že si zajdu ještě něco nakoupit. Steve si to načasoval skvěle a akorát, když jsem vylézala z posledního obchodu, tak volal. Přebalila jsme si tedy ve starém bydlišti věci, vyhodila staré Conversky, které se mnou v létě objely všechny festivaly, prochodily Londýn, Berlín a kdoví co ještě. Dále letěl k popelnici kufr, který taky už navštívil nejednu zemi během letních dovolených a kabát, který toho prostě jen zažil moc, na to, že je to jen obyčejný kabát. Můj momentální majetek v Anglii se rovná dvěma kufrům a příručnímu zavazadlu. Objem už by se neměl příliš zvětšovat, jinak odsud pak někdy pojedu náklaďákem.

Chtěla jsem vám ještě napsat, jak jsem se měla v Čechách krásně a co jsem všechno stihla. A taky, jaký pro mě byl rok 2014, ale už je to nějaké dlouhé, já jsem utahaná a zítra vstávám v 7, protože jdu poprvé uklízet. Dost možná je dobře, že si to nechám pro sebe. Pod článkem najdete pár fotek, které lehce vystihují to, jak jsem se doma měla. Ale rozhodně ne všechno... Každopádně díky všem, kdo se alespoň minutou podíleli na tom, jaký pro mě ten minulý rok byl. Nebudu psát, že nový rok bude lepší, protože každý rok má něco do sebe. Jsem zvědavá, s čím přijde ta patnáctka. Teda krom toho, že mi nadělí čtvrtstoletí na tomhle divnosvětě.

Ke čtení vám hrají Enter Shikari, kteří budou mít v Praze 13. ledna koncert a o pár dní později vydávají novou desku. Tenhle příspěvek si nic menšího, než tyhle uřvaný týpky nezaslouží. Vzhledem ke složení mých čtenářů, jsem raději vybrala umírněnější song...