Už tam budem?

Je to těžší, než jsem čekala. Říkala jsem si, že se sem prostě na měsíc a kousek vrátím, něco si tu ještě odpracuju a zas pojedu domů Ale když se domů těšíte téměř nepřetržitě od doby, co jste vlezli do letadla, je jasné, že to bude těžký měsíc. Dlouhý měsíc. Každý den počítám, kolik dní mi do odjezdu ještě zbývá a kdy už tam konečně budu. 

Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale díkybohu za tu práci. Tam čas utíká nejlépe. A ono to vlastně celé docela utíká, jen bych asi neměla každý den počítat. Je to jako když koukáte na hodinky a ta zpropadená minutová ručička se vůbec nehýbe. Kolega měl tenhle týden 30. narozeniny spojené s dovolenou a tak jsem si po volném pondělku a úterku naložila pět dní v práci a z toho 4 dny 10-11h směny. No jak říkám, aspoň to utíká. To, že v neděli večer padnu na ústa a pondělí strávím celé v posteli, je věc druhá. Dnešek je tím jediným dnem, kdy pracuju až večer. Tak jsem si náležitě přispala a nějak asi nehodlám vyvíjet až do pěti hodin žádnou aktivitu.

U vody (náhražka za Náplavku). Za
mnou Alenka v Říši divů.

Po intenzivním vnitřním rozmýšlení jsem se nakonec rozhodla jet domů opět autobusem. Důvodů to má hned několik. 1) potřebuji přepravit nemalé množství svých věcí, které tady v Anglii mám. Musím to probrat a spousta z nich asi skončí v koši či v charity kontejnerech. 2) je to neskutečně levné. Jízdenka na bus i s extra zavazadlem mě stála méně než polovinu ceny letenky 3. rovina je trochu psychologická. Autobusem jsem sem přijela. Tenkrát jsem psala, že těch 15h cesty je prima na to, aby si člověk uvědomil, co se děje. Že jedna etapa končí a druhá začíná. To samé platí i pro návrat domů. I když se domů těším, tak jsem za kanálem strávila necelých devět měsíců, během kterých se toho nemálo přihodilo. Za 15h v autobuse to snad všechno zpracuju, vyspim se a budu doma. Slavobrány stavte v pondělí 25. května brzy ráno.

Snídaně venku! Nejlepší část dne.
Vždycky byla a vždycky bude!

Stále čekám na odpověď od Emirates. Třeba to nakonec dopadne tak, že na pohovor půjdu až v Praze. No uvidíme. Pokud by to klaplo tady v Londýně, tak mě pohovor čeká asi pět dní před mým odjezdem. Haha! Soustředit se na pohovor, když už budu jednou nohou doma. To bude taky vtipné.

V práci jsem jim stále jaksi neřekla, že končím. Chci to říct tomu normálnějšímu šéfovi a ten je teď na dovče v Portugalsku. Ale furt mám čas. A vlastně je mi to i trochu jedno, což je asi dobře. Smlouvu tam nemám a moje starost jejich nedostatek personálu fakt není. Nová holčina, kterou vzali už asi před měsícem, toho moc nenapracuje a prý mají někde na netu inzerát. No, asi se ještě nikdo neozval.

Skoro jako na Petříně. Je to krásný i
bez tý pusy.

Je dost možný, že dnešní post nemá moc šťávu (nepoznám to), ale zřejmě to bude tím, že jí teď nějak nemám ani já. Stane se. Každopádně si všichni užijte krásnej 1. Máj a třeba i Majáles. Mějte se rádi a líbejte se. Kdekoliv. Nejen pod kvetoucíma stromama. A když budete na tom Petřině, tak pozvěte svůj protějšek na zmrzku do Angelata. Dokonalé rande zaručeno. Ke čtení vám hraje krásně tématická One Day od mých milovaných Calm Season. Tam je těch polibků a lásky až až. Já jdu pro změnu zabíjet čas prací.