Můj vesmír

Můj život v posledních měsících připomíná let ke hvězdám. Dějou se mi neuvěřitelný věci, a jestli jsem někdy žila naplno, pak je to právě teď. Na konci minulého roku se stala spousta zásadních věcí, na začátku letošního roku jsem se restartovala a pak se události daly do pohybu. Pojďte, vezmu vás na malou prohlídku svého současného vesmíru.

Nejde je nemilovat!

V únoru jsem si našla novou práci, která mě neuvěřitelně baví, každý den se učím něco nového a v neposlední řadě mám ty nejlepší kolegy na světě, se kterými se nikdy nenudím. Kdo by to byl řekl, že jednou budu dělat ve firmě, co dělá webovky a budu delegovat práci 4 chlapům. Největší benefit jobu v Solarisu krom mých báječných kolegů? Nepochybně dva firemní maskoti Naki a Enki. Tyhle dvě psiska dokážou rozsvítit každej den. Proto to miluju…

Do toho se mi naskytla příležitost pomáhat kamarádce s rozjetím projektu Nadačník. Kačka je člověk, který by se rozdal. No řekněte, víte o někom, kdo v 16 letech místo večírků chodil pomáhat do Diakonie? To se jen tak nevidí. Tahle energie mě moc baví a tak jsem se rozhodla na Nadačníku spolupracovat. Zatím na tom makáme, ale až to bude hotový, bude to velký, úžasný a pomůže to spoustě lidem. Proto to miluju…

O Rock for People už jsem tu psala. To je další z mých velkých srdečních záležitostí. Pořád ještě jedu na vlně té euforie z letošního ročníku a už se nemůžu dočkat toho dalšího. Kdyby vás zajímalo, jaký letošní festival byl, můžete si to přečíst v postu plném emocí. Lidi, hudba, emoce…proto to miluju!

Tak tedy jedna práce na plný úvazek a k tomu ještě dva projekty bokem. Do toho úžasní přátelé, se kterými potřebuju trávit tolik času, kolik to jen jde, protože mě nabíjejí ohromnou energií a je mi s nima krásně. Jídlo, hudba, zážitky, alkohol a zase ty emoce…proto je miluju!

Mám pocit, že každý den má teď aspoň 30 hodin, soudě dle toho, co všechno se dá stihnout. V červnu jsme se měli stěhovat s kanceláří. Stěhovali jsme se minulý pátek. V srpnu jsme se měli stěhovat s kamarády do nového bytu. Stěhovala jsem se tenhle víkend. Sešlo se to najedou, ale asi je to dobře. Tak teď pracuju na Arbesáku, bydlím na Újezdě v tom nejkrásnějším bytě, jaký může vůbec být a do práce mi to trvá velmi pomalou chůzí 10 minut. Co chceš víc? Z okna koukám na Petřín, když se vykloním, tak na Pražský hrad a večer posedávám na pavlači se skvělými sousedy. Proto to miluju!

Ještě před týdnem tam stály štafle, teď už tam spím!

Mám toho na srdci hrozně moc, ale nechci vás tím nějak nudit. Jen chci poděkovat vám všem, co jste součástí tohohle mýho nádhernýho vesmíru, ve kterym teď žiju a jehož nedílnou součástí je i moje úžasná rodina. Mám ohromný štěstí na lidi kolem sebe. Vim to a vážim si toho. A jestli vám to přijde moc sluníčkový, srdíčkový a plný jednorožců, tak vězte, že to tak opravdu je a nic s tim nenaděláte. Tak snad dodám už jen DĚKUJU!!!

Update po druhé noci strávené v našem úžasném bytě:

Byt o rozloze 120 m je pro jednoho člověka hrozně velkej. V noci jsem se tam bála. Naštěstí už nás tam teď snad bude pořád víc. Co ovšem asi jen tak nepřekonám je budíček v 5:30 v podobě popelářů, kteří vyvážejí kontejnery na tříděnej odpad. Ne, rozbíjející se sklo vás neprobudí do dobré nálady. Ale jinak to tam miluju. Fakt!